III. Finale.

Bohu díky! Konec mše se blíží,

chvíle jen a vyhráno už jest,

každý cítí s prsou klesat tíži,

kněz an pěje: „Ite, missa est.“

Však co to? vždyť nyní na ručest

intrada má zahlaholit sviží,

ale mlčí. – V pozadí všech oči

se zvědavou úzkostí se točí.

Švec tam cosi kolem bubnů hledá,

maličkost jen, svoje paličky;

kam je skryl ten šotek neposeda?

Však jen mžik to tísně maličký, –

boty s nohou strh’ si švec, je zvedá

a již chutě jejich špalíčky

v bubny bije, zuřivě v ně tříská,

v rachot jejich ryčně trouba vříská.

Poslední tak nesnáz přemožena.

Po mši jest. A mokrý jako myš,

s měchů leza, mlynář těžce stená.

Vše se hrne ven, kde hučí, slyš,

zvony, zvoucí tam, kde chystá žena

nedočkavým k plné míse číš;

při těch srdce poskočí si, vzplesá.

Prázdna kruchta, ticho na ni klesá.

Útlé housle, břich též basy tlustý

s lesklou trubkou klidně v koutě sní;

jaké však to šepty, jaké šusty,

jaký smích tu stříbra zvukem zní?

Smíchem andílků to kůr se pustý

rozléhá v té době polední:

Bravo hudci! Poháry ať znějí!

Radostí z vás andělé se smějí.