III. Hle, tam už Země v noční stín

Hle, tam už Země v noční stín

zarudle svítí z dálky!

Jaké však roucho si truchlivé

utkala z poslední války?

Ba, všecka je krvavě zardělá,

všecka jak ze šarlatu.

Bůhví, co věků přeletí,

než z hrozných těch svlékne se šatů!

Bůhví, co věků přeletí,

než strhá cáry ty rudé,

než v rouše bílém, jak drůžička

na nebi skvíti se bude!

Slyš, jaký teď rachot podivný

prostoru tišinu ruší!

Jako když Zemi v útrobách

Kyklopův perlík buší – –

Teď duní to jak mocný zvon,

tak poplašně, tak temně.

Naslouchám – v bouřných těch úderech

slyším bít srdce Země...

A bije, jakoby v horečce,

tak chvatně, tak šíleně prudce.

Běda, Ó Země – ze svých ran

dostala's tlučení srdce!