III. Hvězdné jiskry.

Když hvězdy pláčí, – jaký as to žal,

jenž v palný rmut jim cudné zraky smáčí,

až blednou kol? Když hvězdy oheň pláčí,

ó který jej to z hříchů světa vzňal?

Zda že se člověk božství, sebe vzdal

a prachem jen se roven jemu vláčí?

Či přepyšně že nad svou říši kráčí,

by na svůj vínek hvězdy s nebe sňal?

Či budí nebeské tam vaše lkání

to plémě, záští vlastní raněné?

Neb že mu bůh dal kletbu v milování?

Ó roňte, hvězdy, slzy plamenné,

ať si je k vlastním lidské srdce schrání,

v zášť, lásku, v prach i božství zrozené.