III. I vám, i vám buď nyní výhost dán,

I vám, i vám buď nyní výhost dán,

vy milé hříčky plaché milosti;

sen lásky musí mnou být pochován!

to do zpomínky smutné tichosti.

Jen aby mřela, žít smí láska moje,

jen rozervat smí tlukot srdce mé;

ač mír nenajdou jeho nepokoje,

přec váhá zamknout zdroje touhy své.

Proč jsem zalítnul v divých bouří kraje,

přehlušiv citů vroucích ohlasy?

proč zapíral jsem, co mi v ňadrech hraje?

Buď zticha, posvátné to byly úžasy! –

To tvá mne, matko, bolest v bouř vyhnala,

tvých ran to byly stopy, vlasti má;

či směl jsem váhat, když jsi zavolala:

„Ach synové! kdo z vás mne ještě zná?! –“