III. INTERMEZZO RAJSKÉ

„Chachachacha!“

„Chichichichi!“

„Hehehehe!“

„Huhuhuhu!“

a tak dále do překotu

– kdež bych znal tu každou notu? –

smáli se vám, moji zlatí,

smáli se vám v nebi svatí,

až se jiní v rajské dáli

tomu jejich smíchu smáli.

Štětcem totiž Lukáš míhal

po plátně, jak byl by stíhal

velkou mouchu bzukotavou,

do okna co tluče hlavou

a v klikatém letu stálém

dopálila by vás málem.

Jako z rána přístav starý,

když v něm hledíš na stožáry

a vidíš jen čiryčáry,

neboť mlha na všem sedí,

tak i zde to z plátna hledí.

Ale už se cosi rodí,

červánkem se teplým brodí

dospávavě, procítavě,

usměvavě, dobývavě,

ze skály jak ručej zurčí,

v záplavě té mlhy tvůrčí.

Prodírá se to z ní jaře,

čára lnouc se tulí k čáře,

obrysy už vidíš tváře.

Vyskočila hlava pyšně,

rosná, svěží jako višně.

I ten šotek! Slyšíš trylky,

jimiž trýskají mu žilky.

A tu druhá a tam třetí –

vidíš, že tu cosi letí:

hejno dětí, hejno dětí.

Pátá – osmá živá líce –

rozjařená jitřní skizze.

Život v ní už hází víry,

že si Rubens kroutí kníry:

„Vždyť ta barva zrovna hoří!“

„Zda však on dle regul tvoří?“

namítl mu jeden svatý.

„Nech té řeči, bratře zlatý!“

„Angelico z Fiesoly,“

dva tu šeptli ostýchavě,

strkajíce hlavu k hlavě,

„z které je on asi školy?“

„Ze své –“ vyhrk’ světec Giotto,

jenž tu zrovna se Franceskem

stanul, záře tichým leskem.

„Tak – tak! Aha! Proto – proto!“

Přituliv se měkce, dětsky,

„Nebere to trochu světsky?“

Angelico ptal se. „Toto!“

zamračil se jasný Giotto.

„Děti zobrazí přec dětsky,“

řek’ a pohlíd’ na Francesca,

toho světce z Assisi,

jemuž svět byl necizí,

jenž i povržené chátře,

ptákům, stromům říkal „bratře!“

A Francesco přikýv’ druhu,

jak by na mrak hodil duhu.

Ale Lukáš sotva dýchal.

Barvy třel a chvatně míchal,

po plátně zas štětcem míhal,

motýla jak byl by stíhal,

který plaše růži hledá,

na žádné však neusedá.

„Ale –“ známého cos větře,

zvolal Jozef, „ale, Petře!

Tuším, náš to průvod malý,

jak se s nebe na Zem valí.“

„Ale kde by! Ale kde by!

To nějaký průvod v nebi.“

Pokradmu se Lukáš směje.

V tom se Jozef rozehřeje:

„Vždyť to říkám: naše děti,

to jsou živé naše děti,

s inštrumenty na Zem letí.“

„A tam letí opravdovy,“

ukázal kdos Jozefovi.

„Aj, toť čáry! Aj, toť divy!

Nevíš, které z nich jsou živy,“

udivený zástup volal.

Nikdo divu neodolal.

Viděls, za smíchu a křiku

houf tu letí andělíků,

letí, letí k šeré Zemi.

Bělostnými perutěmi

zavívají zveseleni,

jak holoubci oslunění.

Vidíš živou dětskou chasu.

Každý nese na pouť světem:

jedni housle, čtyři basu,

těžkou basu rozbrumtanou,

na oblaku přivázanou;

tamhle jeden s klarinetem

motýlovým letí letem,

vlásky má jak aureolu;

ten hrát bude na violu

a tam ten zas čello nese,

chichotá se, až se třese;

vzadu vážně jako s králem

letí anděl se cimbálem.

Slyšíš, jak jim smích se dere,

obláčky když letí šeré;

chytají je ruce smělé.

Vzduch jak křišťál – letní rosa,

slyšíš, jak v něm řinčí kosa.

Ba tvé oko tuší, hledá,

kde ten skřivan neposeda

s třepetavým, rušným letem,

s jasným v hrdle perlometem.

Tak ta barva svítí, hřeje,

tak ten blankyt k tobě pěje.

Ale Lukáš samé štěstí,

jemuž dává v srdci kvésti

slast všech slastí, tvůrčí síla,

byť i z hořkosti se lila,

vymýšlí už plány nové.

„Ať se smějou dědouškové!“

povídá si chutě v duchu,

a již opět štětec v ruchu.

Do levého rohu vzhůru

namaloval lehkou chmuru.

„Co to ještě?“ jeden ptá se,

druhého hned doptává se.

„Co to?“ ptá se po něm mnohý.

„Na ostatní počkej rohy!

O celku jakž soudit mohu

z jediného jenom rohu?“

podrážděně druh dí drobný,

nevrlý a řek’ bych zlobný,

kdyby mohla na nebi

zloba žít jak na zemi.

V levém rohu najednou

řídké mlhy tedy jdou.

Byl to oblak průsvitavý.

Z nenadání chumáč tmavý

vyskyt’ se v něm – z toho tmava

roste, roste lidská hlava,

hodně lysá, v čele štětka –

„Aj, aj, vizte toho dědka!“

„Vždyť to Petr!“ zazní vřava.

„Jak že, já?“ se Petr diví.

„Nu, a kdo by? Jako živý!“

„Na mou víru! Má to hlava!“

Petr zvolal, přidal doušek:

„Hleďme, jaký chocholoušek!“

„A tam Pavel!“ kdosi křičí,

jak se druhá hlava tyčí

náhle z plátna Lukášova.

„Jaká horká! Plameňová!“

zvolal kdos a ruka mávla.

„Poznáváš se?“ ptá se Pavla.

„Ale ta je kolenatá!“

na hlavu si Pavel hmatá.

„Ale za to tvoje brada!“

diví se tam svatých řada.

A tak Lukáš celou řadu

namaloval svatých v rohu,

kterak hledí pod oblohu –

černou, sivou, holou bradu,

samá hlava vedle hlavy,

jedny černé beraničky,

druhé bílé makovičky,

tam zas jiné jako lišky,

jak odkvetlé pampelišky.

Ale Lukáš, mistr pravý,

z údivu je nevybaví.

Do pravého dole rohu

namaloval koňskou nohu.

„Co to ještě?“ ptá se kdosi.

„Pořád máte kdesi cosi,

pořád jenom: Co to? Co to?

Z jediného-li já rohu

o celku již soudit mohu?“

střapatí se druh ten drobný,

podrážděný, ne však zlobný.

„Ty radš počkáš,“ smál se Giotto,

„na všecky až čtyři rohy,

nebudou-li z hlav tam nohy?“

Zahlučelo smíchem nebe,

zatřásla se nebes říše,

nezdržel ni Lukáš sebe.

I Francesco smál se tiše.

Rád měl Giotta, jak byl celý,

i ten jazyk přiostřelý.

Rozeznával on tak jistě,

kdo co v nitru nosí čistě.

V pravém tedy dole rohu

vztyčil dvojí koňskou nohu,

nato hřbet a nad ním směle

hlavu zřízl do kužele,

nos hrbatý, ostrou bradu,

kozlí růžky, ocas vzadu,

rudý jazyk vyplazený –

„Ale, ale! Inu, inu,

tuším já v tom čertovinu.“

„Ale ten je podařený!

Toť sám rarach vyšňořený!“

„Hle, jak obě tváře vzdouvá!

Trhá sebou a zas couvá!

V roh je vražen, na mou víru,

půlí těla jako v díru.

Nohama si tluče v čelo.

Ó, ty zmetku, tluč jen smělo!“

„Heč, to není po tvé vůli,

že tě kdos tak zlomil v půli,

do rohu tě klínem vrazil?

Zda ses, kloučku, nenarazil?“

„A ten kacíř, jak tu sedí,

do levého rohu hledí!“

„Zrovna na nás! Ha, ten drzý!

Vyhoďme ho přec už brzy!“

Od smíchu již Lukáš slzí.

„Ale cos tak rozebraný?

Vždyť to čert jen malovaný!“

„Aťsi! Ale on se šklebí

do rohu tam na nás v nebi!“

„To by, braši, hněvy vaše

měly jíti na Lukáše!“

„Kde je?“ zní to v jednom dechu.

Po Lukáši však ni slechu.

„Chachachacha!“

„Chichichichi!“

„Hehehehe“

„Huhuhuhu!“

a tak dále do překotu

– kdež bych znal tu každou notu? –

třásli se vám, moji zlatí,

třásli se vám v nebi svatí

smíchem drobným, perleťovým,

zdravým, zvučným, dukátovým,

kašlavým a sykotavým,

rozsýpavým, hrkotavým,

tam zas prudkým, zcela novým,

bohatýrsky výbuchovým,

jak se zvolna rozcházeli

každý do své tiché cely

se svým „Tak, tak“ – „Zajisté“

ti nebeští pensisté.

Prázdno bylo nebe mžikem,

zbyl jen Giotto s Angelikem;

s Franceskem tu tvoří pium

augustumque collegium.

Ani větry nezaduly,

obláčky jen tiše pluly.

„Netušil jsem, milý Giotto,

že to vezme příliš světsky?

Odpověz teď na své ,toto!‘!“

„A to jsou tvé výtky všecky,

Angelico? Nedbej sebe!

Stejné nemůž’ být ni nebe.

Ty jsi lilje, růže jiný,

mák opojný, keř tam vinný;

ten keř dá plod vonný, chutný,

ten zas pepř dá, také nutný.

Jen když duše zírá z díla,

výrazu a pravdy síla

a pak vždycky taká krása,

že ti s okem srdce jásá.

Ani žít bych nechtěl v zemi

skvoucí se jen liliemi.

Že to příliš, pravíš, světské.

Na hoře zdaž Olivetské

dlel jen Kristus v rozjímání?

Na svatbě zdaž nebyl v Káni?

Copak jste vy v klášteře

louskali jen páteře?

Nevylákal den vás mladý,

jarní, slunný v pole, sady?

Nesmálo se srdce v těle,

slyšíc skřivana pět vřele

nad rozkvetlým hlohem, višní,

jak se měkkým květem pyšní?

Mně alespoň země všecka

jest jak píseň mladá, dětská.

Vše mě vábí, vše mi kyne,

vše mé smysly k sobě vine:

vlaštovky, ty mnišky v kápi,

u komína moudří čápi,

hopkující v sadě kosi,

pěnkavy a včely, vosy,

motýli a lesklí brouci,

vodní vážky, rybky skvoucí,

mrštné, plaché v horském toku,

jenž si žblunká na poskoku,

a kol něho blízko břehu

v bezstarostném, klidném běhu

telátka u vážných kravek,

žvýkajících stébla travek;

a tam opět stádo koní,

v němž se párek hříbat honí;

a dál pole, stráně, luhy,

zelené a žluté pruhy,

a v nich meze samé kvítí,

samý smích jim z oček svítí,

a v nich cesty se krajkou:

s heřmánkem a třezalkou,

s chrpou, douškou mateří –

zrak té krásy nezměří;

sem tam víska, bílé domky,

přívětivé u cest stromky,

a tam háje, modré lesy,

kde to hučí, kuká, bzučí,

šoumá, bublá, praská kdesi,

chvíli ztichne – zašepotá –

pískne táhle – bzubzukotá –

směje se a povzdychá si,

se slunečním svitem hrá si;

a tam skála – po ní lozí

dlouhobradé, mlsné kozy,

a ten vzduch jen svítí, hřeje,

vše v něm skáče, lítá, pěje,

vše to veselo a svěží

před tebou jak píseň leží.

Duše se ti s tím vším bratří,

jak tvé oči na to patří.

Vnímáš to vše, slastí trna,

hruď tvá už tou písní plna.

Není možná vše to schovat,

není možná vše to skrýti;

ven to musíš, ven vylíti,

vyzpívat neb namalovat.

Nuž, a tato píseň světská

není písní boží všecka?

Ba, jen věř, toť píseň cenná,

ať už v barvách nebo pěná.

To poetu nechať vodí:

jím ať svět se znovu rodí.

Žár-li čistý ducha vznítil,

vyslov, co jsi myslil, cítil.

Vyjádřit lze věci všecky;

jen ne probůh pokrytecky.

Umělec – toť duše přímá,

on i cizí hříchy snímá.

Proč by Lukáš nemaloval,

jak to ve svém nitru choval?

Mysl zdravá, umělecká,

veselá a přitom dětská?

Vždyť se smálo celé nebe,

smálo se, nu, zkrátka, všecko,

ba i milý náš Francesco.

Nezkrotil jsi ani sebe.

A tys přece lilje rosná.

Nuže, mysli neúprosná,

nemám pravdu?“ – ptá se Giotto.

„Drahý mistře, nelaj proto!“

– „V tom jen, milý Angelico,

našeho se tají díla

zdar, jejž chceme přec, a síla:

dovedeš-li světa dětem

uměním svým tolik asi

radosti a síly, krásy

vdechnouti a včarovati,

jako my jsme byli jati

čistým, zdravým božím světem,

jeho sluncem, zpěvem, květem,

kliden buď i tvoje víra!

Z umění ti láska zírá,

ono část je všehomíra.“

„Věřím, věřím, milý Giotto.

Čekám jenom v zanícení,

co v tom světa pozlacení,

na něž tvá se píseň mění,

co je lidské utrpení?

Má-li přejít naše duše

kolem něho slepě, hluše?“

Zadíval se Giotto tiše:

„Aj, což nevíš, nemníš spíše,

Korintským co Pavel píše?

Kdybych jazyky lidskými

mluvil, ba i andělskými,

a neměl bych lásky,

byl bych jako měď zvučící

nebo jako zvonec znící.

A bychť proroctví měl všecka,

všecka tajemství a světská

umění znal všeliká;

ba i kdybych všecku víru

měl, že přenášel bych v míru

širá horstva veliká,

a neměl bych lásky,

nic nejsem. Toť credo moje.“

„Konfesí má!“ dodal stoje

Angelico v tichém vzplání

jako nebe za svítání.

A Francesco hlavu chýlí

s tichým úsměvem v tu chvíli.

„Ale vylož, milý Giotto,“

Angelico dí mu jemně,

„vylož mi tu hrůzu, bídu

rozběsněného tam lidu,

ve vášni co vražednické

odhazuje vše, co lidské!

Sem až k nám to duní temně,

klne, soptí, vzdychá němě

z rozvrácené boží Země.“

„Jak že nebýt všemu tomu?

Kde už láska prchla z domu,

v domě tom jen smutek visí;

není divu, zoufáš-li si.

Na krvavém Sobec trůně,

stydlou krev i na koruně,

srdcem tvrdý, srdcem němý

chce tam vládnout celé Zemi.

Až trůn bude na dně moře,

až krev s něho smyje moře,

bude lehčí lidské hoře.

Po krvavém karnevale

poznají-li v slzném dole,

v čem tkví naše immortale,

tehdy snad v tom bludném kole

zveselí se dům i pole,“

Giotto dí se bera dále.

„Obloha a země smavá

náladu mi jenom dává,

za níž ranně, s duchem mladším

k branám lidských srdcí kráčím.“

Za té řeči zašli tiše

do nebeské hlouběj říše.

V dálce bílé stín šel bílý

vstříc jim – byl to Dante milý.

A s ním stín šel ještě bělší –

Beatrice nejmilejší.

Ani větry nezaduly,

obláčky jen tiše pluly.