III. Já prosím.

Když oráč osil rozkypřenou líchu

a unavený po roli se dívá,

kdy slunce na zemi se pousmívá

a zrno klíčí v hnědé prsti v tichu:

Svou mysl k nebi bez záští a hříchu

vždy obrací, by zdárně vzrostla niva,

jež jednou slunce, jindy rosy chtiva

jest, tak jak třeba květům do kalichů.

I já vždy k nebi obracím svůj zrak,

by ujalo se, které siju, sémě,

a prosím jak ten oráč vroucně tak:

Ó přej mi, Pane, stále nadšení,

by k dobru rostlo ono mladé plémě,

a síly přej, z níž zdar se pramení!