III. Já v zimě teskné báje před:

Já v zimě teskné báje před:

co srdce snilo, vzpomínalo,

noc byla hluchá, mha a led...

Tu zavál s modra vlahý dech,

a skřivan v zlatém vzduchu volá:

„Hle, jaro zde, ty smutku nech!“

A „Jaro zde!“ zní v hory, v les,

a již to prší pestrým květem

a víří v rozkoš, zpěv a ples!

V mém srdci vstala zašlá zvěst –

a každý kout v něm náhle zvučí,

že dosud plný jara jest.

Jsem v pohádce; v ráz žal a stesk

mi v ňadrech tají v rosu, květy

a v zlato slunných arabesk.

I kráčím zmámen v zeleň, jas –

zvšad vidím smát se modré oči

a vláti vstříc mně plavý vlas...

To mladý můj mně vzpučel věk:

hle, na mé první štěstí lásky

co zkvetlo v písni pomněnek!