III. Jak jen může Sobectví mrzkou vlnou

Jak jen může Sobectví mrzkou vlnou

čistý háv tvůj poskvrnit, svatá Lásko?

Žel, že často, skoro vždy tak se stává –

musíš v tom zhynout!

Láska ryzí Sobectví nesmí znáti,

chce, jen předmět zbožněný, duši, tělo,

ale nesmí žádati víc, zvlášť nesmí

všední chtít prospěch.

Zní to sprostě – připouštím – Ale blátem

tak se může albatros bědný smýkat,

s ním vždy lásku s krátkými lze jen křídly

srovnávat všední.

Ale Láska, která jest orlem nebes,

právě v křídel rozpětí má svou sílu

nesmrtelnou! Vznáší se nad vodami,

sobeckou není...

Nechce, nesmí, nežádá, nezatouží

mrzkém, všedním po zisku, po výhodě,

chce jen jedno, cítit se zbožňovanou

dnes jako včera.

Ale, jestli z pramene božských vznětů

touží dobýt všednosti mrzkou skývu,

sama sebe v mžiku tom odsuzuje,

zahynout musí! –