III. Jak ozvěna v skalách zasněných

Jak ozvěna v skalách zasněných

cos v bytosti naší dříme.

A je to více než pohádka,

co za sebou v dáli zříme.

Starého nadšení vroucí proud,

žel, v srdci skrytý až na dně.

Kontinuita sil velebných,

žel, udupávaná zrádně.

Snad bychom chtěli se opět vzdát

krásným a dobrým svým pudům,

zkrušenou hrdost svou pobodnou,

rozmachu dopřáti údům,

silou a mládím si zahýřit

a bez všech cavyků ránu

oplatit ranou, jež zabíjí

za urážku, drzost, hanu.

Snad bychom chtěli... A jisto je,

že bychom mohli a měli.

Jen odvahou vzroste síla v nás

a jiskra ve plamen skvělý.

Však sotvaže hne se svědomí

a my se rozpomínáme,

krev vznícenou, oheň ve zraku

a ruku zdviženou máme,

pár frásí rozšafných postačí

ukrotit hněvy a blesky:

vůdcové zastrčí odměnu,

a národ chce býti hezký.