III. Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,

Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,

a srdce roztlouklo se volně, blaze,

jak žitné pole v ranní rosné vláze,

když „Pojďte do hor!“ laškovně mi děla.

Matinka s hostmi jíť prý by tam chtěla

– což jinak značí, bez vší totiž fráze,

že pro sebe tam ulovíme snáze

chvil sladkých – to má děva zamlčela.

Spjal vichry Eolus a pustil vánky

nad ševel harfy lehčí, a v tu chvíli

Vil zástup stlal nám v lese na libánky,

kde Amor dřív se válel v směšném ruchu.

Tam lesní zvonky v zpěv se rozzvonily,

hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.