III. JAKO DUKÁT.

Jsme prý malí, slyším soudit,

vážně měřit, vzdechy loudit,

ba i fňukat.

A já radš mám než měch niklů,

než těch niklů kolik pytlů

malý dukát.

Je tak malý, přehezký,

do kapsy jde u vesty,

dá se udát;

dobré zlato, smíchem září,

ale také něco váží –

inu, dukát.

Když nás míň, buď každý, bratři,

když ne za pět, aspoň za tři,

náhradu dát.

Sladké sestry, bratři zlatí,

každý z nás ať něco platí,

jak ten dukát.

Pak i samozvanců drábi

na dveře nám budou rádi

dvorně ťukat,

budeme-li do kventlíka,

celá naše republika,

jako dukát.

Ba i malá písnička má

všem chce býti radost samá,

řada fugat.

Pár jen řádků, bez námahy,

veselých, však dobré váhy,

jako dukát.