III. Janíkův sen.

Janíček leží nedaleko hradu.

Oj, divný dnes má sen:

sta vidí k zámku plaziti se hadů:

„Ho, paní, vyjdi ven!

Neboj se nás – jsme rodní bratří tvoji;

neb jak ty pijem krev.

Leč zbytek po tobě nás nespokojí,

ten zbytek z prsou děv!

Dej víc, neb žízeň bratry tvoje trápí!

Pojď, tělo v krvi broď!

Pod zámkem dívka čeká – chyť ji v drápy,

neb své nám srdce hoď!

Je krví nassáto, že tisíc hadů

se spíti může tak,

až polezou zpět z Čachtického hradu

pozpátku, všelijak! –“

A Janík probírá se ze sna nyní.

Znoj rosí jemu skráň.

V ráz vyrve z duše pyšnou Bátorkyni

a skokem prchá v stráň.

Tam dolů dolinečkou zděšen chvátá,

tam k domku známému:

„Ach, odpusť, odpusť, Anulěnko zlatá,

ach, odpusť milému!“

A cestou necestou se šílen spouští,

po skalách, křovím v spěch;

tu přeskakuje jako jelen houští,

tu letí na křídlech.

Oj, už je v dolině, už domek vidí

s tou drahou lavičkou.

Hle, pod okénkem hrstka známých lidí –

dojista s Aničkou?

Snad že se oň to dobré dítě bálo –

o, vše mu nahradí!

A písní, o níž se jí nezazdálo,

fujarku naladí.

Co to však? Jaký slyšet pláč to tklivý,

až srdce usedá?

Hle, stará matka s hlavy vlas rve sivý –

ó, běda, přeběda!

Chaloupka zoufá – Aničky v ní není,

a stopy nikde zřít! –

Ach, kruté, Janíčku můj, překvapení!

Tu stojíš – v zem jak vbit.

Jaj, dlaně tlačí ku palčivé skráni,

a v hrdle vázne dech – –

„Má Aničko!“ zaúpí a zas k stráni

zpět letí na křídlech.

Tam vzhůru letí k Čachtickému hradu,

přes houští, skály vpřed.

A před branou tam kvílí: „Bez odkladu

ach, musím na hrad, hned!“

I spustili most Janíčkovi s klením,

a šuhaj jako blesk

se řítí tam, kde hleděl s roztoužením

v těch perlí čarolesk.

A tam jak šílen k nohám paní padá:

„Ó, zaklínám tě, slyš!

Vrať Aničku mi moji – je tak mladá –

ach, ty jí nezhubíš!

Dnes nebo včera zmizela tam z chaty –

ty jistě o ní víš! –

Ha! tvář tvá posupná, zrak jedovatý –

že mrtva, mrtva, díš?...“

A Janíkovi slzy vhrkly v oči,

leč paní rukou jen

kynula sluhům – a ti k hochu skočí – :

„Psy vyštvete ho ven!“

Nadarmo Janík zaklíná ji, kvílí:

co jí je pláč a žal! –

„Pod starým kaštělem mě čekej chvíli –“

kdos cestou zašeptal...