III. „Jenž korunován býti ráčil!

„Nuž korunu sem z trnoví a hloží,

ať žoldnéři ji na skráň Jeho vloží,

do ruky třtinu – v krvi ramena

nechť pláštěm z purpuru jsou shalena...“

To ostré trní bolesť krutou množí,

že v hloubi srdce chvěje se Syn Boží

a duše Jeho k smrti znavená

ten posměch katů sotva znamená.

A v stínu ulice kdes matka čeká,

ji každé okamžení teskně leká,

zda přivine zas v náruč dítě své...

O by jen zřela, jak ten osten rve

Tvé čelo svaté – žal ten nelze říci –

a Kristu velká slza plála v líci.