III. Jitro po bouři.

Pověz, kam se podělo zlaté slunce?

Včera ještě třáslo se každým loubím

tkajíc zlaté prsteny proměnlivé

na mech i trávu.

Jakýs démon v hlubinách moře chyt’ je

spící v noci, zahalen ve plášť mračen,

tiskne ke dnu žárlivý hlavu jeho,

paprsky, kštice!

Ani jeden nemůže blesknout mračny,

která pláčí; skupiny stromů smutně

jako sbory truchlících kolem stojí

v žalobném stesku.

Přece radost divoká ňádry mými

proudí stejně, zdá se mi, v svojí duši

že jsem zavřel zářné to, velké, zlaté

nebeské slunce!

Ano, slunce veliké nosím v srdci,

svatou lásku, zavřena mi tam svítí,

plane, září, dokola, nechť se nebe

smráká, nechť prší.

Slunce lásky horoucí nesu v srdci!

Jako stromy ve slzách štěstí, díků

píseň s jejich dojemným šumem snoubě

k nebi se dívám...