III. JOBOVI PŘÁTELÉ.

Když Job seděl na hnojišti,

polonahý, chor,

patře, hnis jak z ran mu prýští,

z hrdé duše vzdor;

kde se vzali, tu se vzali,

kdož s ním druhdy číš

v družném plesu prázdnívali,

v kruh si sedli blíž.

A již hlavy dohromady

nad osudem zlým,

moudré věděli hned rady

i lék tím a tím.

Ale Hiob na svém hnoji,

moudřejší stih’ hned,

jaký dým to, čím jej hojí,

ano, jaký jed.

Škodolibosti zřel škleby

v svoje neštěstí,

spolk’ je, hrděj by moh’ k nebi

skráň svou povznésti.

Zdeptal je, jak červ se deptá

chodce pod krokem,

neb kdo velký nezareptá

losů útokem.

Jděte potěšit mou ženu

hloupým tlachem tím.

Sám chci být – pak svoji cenu

teprv pochopím!

Z pokoření lék se prýští,

síla v moře mdlob...

Zdeptán buď jak na hnojišti,

raděj sám – však Job!