III. Juž nechte být!

Juž nechte být, co bylo otců vinou,

ti pykali za nesvornosť svou sami,

jich slávy posud spějem ruinami,

v svár nový leda vzpružit si krev línou.

Ne Kristus poplván a v ruce s třtinou,

leč vítězně jenž kráčel nad vodami,

buď jako symbol věčné síly s vámi,

ten, klenbu hrobů jenž prorazil stinnou!

Do suchých kostí ani prorok žití

víc nevdechne, spíš může v tiši hluché

se uřvat – kosti dále slunce bělí.

K těm jedině sup hladový se řítí,

neb šakal ob čas prohrabává suché,

co mrtvo, mrtvo. Líp je, kdyby stlely.