III. Když luny hasne bílý pruh,

Když luny hasne bílý pruh,

dostává křídla lidský duch

a v křišťálný se vznese vzduch.

Ať mrtvý, živý, jedno jest!

Stejně se vznese v moře hvězd,

po stopách andělských jde cest.

Tam v dáli moře duní v břeh,

tam vítr chodí po hrobech,

tam kdosi zbaví se snů všech.

A silný láskou, vůlí svou

nad pláně, které v luně žhnou,

nad vlny, které temně vrou,

se vznese v stále větší let

ku domovu, k svým tíhne zpět

jak padající hvězdný květ!

Kraj známý brzy pozdraví,

hor, lesů okruh modravý,

zná místa, kde se zastaví.

V té chvíli cítí u čela,

kdo spí, jak peruť anděla,

jež tichá jde a nesmělá.

Jen nakloní se zlehýnka

jak svit, jenž skrad’ se s okýnka,

jak povzdech a jak vzpomínka.

A míru, klidu pln je vzduch.

Tak denně v pouť se vydá duch,

když luny hasne bílý pruh.