III. Když ponejprv jsem políbil

Když ponejprv jsem políbil

v ty něžné tvářky Tebe,

tu rázem přesvědčen jsem byl,

že Tvůrce ještě jinam skryl

div slunce, nejen v nebe!

Byl přesvědčen jsem nejinak:

Dvé sluncí skryl Bůh v taji

v tvůj kouzla plný, něžný zrak,

by navždy zaplašil ten mrak;

jenž uhostil se v ráji,

to od těch přenešťastných dob,

kdy Adam věřil klamu

a poslechl jak bídný rob,

až požitkem si koupil hrob

a smrti děsnou tlamu.

Až za obět jí padnu též,

kéž pozvedneš mne k sobě,

kde v tichém štěstí hoduješ

a sluncem ráje zjasňuješ

mou duši v strasti době.