III. Když, příteli, mi podáš ruku svou,

Když, příteli, mi podáš ruku svou,

snad naleznu zas nové síly k žití –

jak o stožár chci nocí bouřlivou

se o Tebe, jak plavec, podepříti.

Můj koráb ztratil vesla bouří zlou,

je zmítán vlnami, jež naň se řítí,

a vichry plachtu poslední mu rvou –

v tmě světlo nezřím, ni kde zakotviti.

Jak o ten stožár, jeho silný kmen

chci opřít se, a obejmout jej paží,

a klidně čekat, až mi vzejde den.

Ať potom bouře hřmí, hrom burácí,

stát budu klidna věrou na své stráži,

že srdci mému mír se navrací!