III. LOŠŤÁK V NEBI
Nebe, lidé, na mou věru,
připadá mi jako Londýn,
jako Londýn v listopadu
za ukrutných, žlutých mlh!
Mlha v pravo – mlha v levo –
mlha napřed – mlha vzadu –
na všech stranách širé moře –
tiché moře žlutých mlh!
Jaká změna, kamaráde,
po svízelích na Bludici!
Jaká změna, milé duše,
z deště přijít pod okap!
Hmatám v pravo, hmatám v levo,
opatrně v před se ploužím,
obávám se klopýtnouti
přes světce neb svatého!
Za živého Boha nechci
v Nebi plodit pohoršení:
v míru chci žít se Svatými,
v lásce chci mít Světice!
Dosti bylo bojů lítých
se svatými na Bludici!
V nebesích chci tiše žíti
jako v chlívku jehňátko.
Tichým mořem žluté mlhy
jako želva v před se vleku...
Kam se plížím?... Kam se vleku?...
Marně ptá se duše má!
Nekonečnost – nekonečnost! – –
Mlha – mlha – mlha – mlha –
Nekonečným světem stínů
bloudí duše křesťanská!
Pocit hladu ani žízně
necítí tu moje tělo;
na Věčnosti, dobří lidé,
není žízeň ani hlad!
Tisíce mil již jsem ušel – –
po únavě ani zdáni;
na Věčnosti, dobří lidé,
také není únavy!
Žízně není – hladu není,
nebolí tu také nohy;
nuže s chutí dále, duše,
nekonečnem žlutých mlh!
Tisíce mil, jako želva,
opatrně dál se ploužím,
strach mám, abych nenarazil
na svatou neb světici.
Tisíce mil, jako želva,
obezřetně v před se plížím,
tisíce mil Nekonečnem
žlutých par a žlutých mlh...
Žluté mlhy, jako hory,
temena svá tyčí vzhůru;
tyčí obří hlavy svoje
do neznámých oblastí.
Do neznámých světů širých
hory mlh se pnou a vlní,
temeny se dotýkají
nových světů – žlutých mlh...
Tisíce mil za horami
údolí se rozkládají,
v nekonečných dálkách mizí
světy širých údolí.
V údolích těch bezeměrných,
v údolích těch nekonečných
jako vodstva v oceánu
žluté mlhy vlní se.
Tisíce mil ušel-li jsi
údolími nesměrnými,
zdá se ti, že města vidíš
v nekonečných dálkách růst.
Věže jako hory strmé
zdají čnít se do neznáma,
jako nahé meče trčí
do závratných oblastí.
Miliony věží strmých
v neprůhledných žlutých mlhách
ztrácí se a mizí v říši
žlutých par a žlutých mlh.
Tisíce mil když byl’s ušel,
zmizí města, zmizí věže,
zmizí hory, zmizí doly – –
vše to pohřbí moře mlh...
Tisíce a milliony
nových mil kdy znovu ujdeš,
nová města na obzoru
duši tvé se zjeví zas.
Nová pásma zjeví se ti:
nevýslovně strmé hory
uzříš jako vlny moře
zdvihat se a vlnit se.
Vlnit se a zdvihat uzříš
milliony nových věží,
dotýkat se uzříš města
žlutých par a žlutých mlh...
Tisíce a milliony
nových mil když zase ujdeš,
uzříš opět nové říše
žlutých par a žlutých mlh...
Nekonečnost – Nekonečnost –
Mlhy žluté – páry žluté –
světy žluté – říše žluté –
světy mlh – a mlh – a mlh...
Kamaráde, povídám si,
tohle ti byl Satan dlužen!
Jak se budeš, hochu, nudit
v tomhle božím království!
Za života na Bludici
těšil jsi se jako dítě,
jako děcko na Ježíška
těšil jsi se na Nebe.
Těšil jsi se na anděly,
na svaté a na světice,
jak kol Trůnu v zlatém rouše
hymny pějí nebeské.
Na světice těšil jsem se
v hedvábí a v drahokamech,
na rubíny s diamanty,
jak jim hoří na rouchách.
Se svatými, světicemi
ve snách bloudit viděl jsem se
zahradami nebeskými,
které nikdy nevadnou.
Ve průvodu světic luzných
nebeskými zahradami
bloudil jsem a trhal kvítí –
květy rajsky opojné...
A to kvítí nehynoucí –
a to kvítí nevadnoucí
v jejich věčně vonné vlasy
ve vonné jsem věnce vil.
Nebe plné nebešťanek
jak lilií zřel jsem čistých,
tváře jarem hořely jim
jako slunce nebeské.
Všechny tyto nebešťanky
miloval jsem čistou láskou,
bez plození, bez množení,
bez postele, bez ženění,
bez doktorů, advokátů,
páterů a bez senátů,
jako včela se rtu na ret
volně spěla duše má.
Božské tváře nebešťanek
nevadly a nehynuly,
bez moučky a bez mastiček
byly jako lilie.
Dlouhé krásné černé vlasy
na zlato si nebarvily,
obočí si nečernily,
každá měla vlastní cop.
Nelíčené, nebarvené,
nevycpané, neprodajné,
prosté jako luční kvítí
v Nebi byly světice.
Na housle ni na piano,
na čelo ni na citeru
neuměla žádná svatá
ani prstem zavadit!
Světice a svaté v Nebi
měly pouze krásné hlasy,
čisté měly jasné hlasy
jako v polích skřivánci.
Skřivánčími hlasy svými
od východu do západu
po nebeských nivách čarných
jako ptáci zvonily.
Kolem Trůnu jejich hymny
nábožně a slavně zněly,
starý Pámbu krásným svatým
starou hlavou dával takt.
Pouze svatí měli harfy
zlatem, stříbrem vykládané,
drahokamy posázené
měli svatí harfy své.
V hymny světic zapadaly
harfy svatých jako zvony;
starý Pámbu usmíval se –
nohou dával harfám takt.
A v neděli starý Pámbu
zapálil si dlouhou dýmku,
a světice se svatými
kolem Trůnu tančili – – –
Takhle jsem si ve snách kreslil
věčnou radost na nebesích,
za veselé teplé hnízdo
království jsem boží měl.
Věřil jsem, že milý Pámbu,
za psoty a za svízele
ňákou švandu nehynoucí
na Nebi mi uchystá.
Ale běda, milý hochu,
jaká Nula tohle Nebe!
Větší slota na Nebesích,
nežli byla na Zemi! –
A čeládka na Bludici
po Nebi je jako vzteklá:
střílí se a otravuje
samým spěchem na Věčnost!
Na svíčky a na modlení
poslední groš dal by každý,
aby teplé místečko si
na Nebesích zakoupil!
Milá cháska na Bludici
s milým Pánem obchoduje,
jako kdyby starý Pámbu
v žilách měl krev židovskou!
„Pane Bože, zde je svíčka!“
A za svíčku každý taškář,
dá-li ještě na modlení,
čeká boží království.
Halíř dá-li milý taškář
žebrákovi na Bludici,
čeká, aby štědrý Pámbu
vystavěl mu za něj dům!
Chytrý šibal na Bludici
za růženec, modlitbičku,
za svíčku a almužničku
chce mít v Nebi pelíšek!
Každá babka za písničku,
za hymnu a za svíčičku
z jedné mísy na Nebesích
s Pámbíčkem chce mannu jíst!
Obchoduje bílá havěť
s Hospodinem na Nebesích;
milý Pámbu v žlutých mlhách
myslí si však vlastní díl...
Vzpomíná-li duše moje
v této říši žluté mlhy
na minulé, na zapadlé –
jaké hory vzpomínek!
Světlý, jasný život zhasnul; –
před očima pouze mlhy –
žluté mlhy – žluté říše – –
Zbyly pouze mrtvé sny!
V nekonečném tomto světě,
v tomto Nebi žluté mlhy
na pohaslý život vlastní
duše moje vzpomíná...
Život se mi jeví hvězdou,
jež hořela ve vesmíru, –
požáry své vyzářila –
pohasla a vychladla...
Není hvězdy ve vesmíru,
jež by plála ohněm věčným:
hasnou hvězdy ve vesmíru
jako svíce voskové.
Jako hvězda ve vesmíru
požárem Tvá Píseň vzplane –
hvězdou světem ponese se – –
v mlhách zhasne Píseň Tvá!...
Vzpomínám si, rozvzpomínám
na ranné své mládí mrtvé,
na otce a mládí zhaslé
vzpomíná si duše má...
Na ranné své mládí myslím,
kdy jsme s otcem jezdívali
po zavátých cestách bílých
v krutých zimách pro uhlí.
Potoky a řeky šumné
nedýchaly dechem tichým,
jásot jejich, život, rytmus
pohřbil sníh a chladný led.
Nahá těla zimních krajin
zahalily bílé sněhy,
když jsme se psem v bílých zimách
jezdívali pro uhlí.
„Cikáne“ můj, „Cikáne“ můj,
vylez z boudy, pojedeme,
na hory si vyjedeme,
„Cikáne“ můj, pro uhlí!
„Cikán“ skákal, hafal, štěkal,
když jsem si ho do vozíku,
do vozíku čtyřkolého
jak koníka zapřáhal.
Do vozíku čtyřkolého
zapřáhl jsem svého psíka,
tatík náš se chopil vojky,
a vzadu jsem klusal já...
Červenou čepici dragounskou
posadil jsem si na hlavu,
na hory pro uhlí jeli jsme:
otec můj, „Cikán“ a já!
Vesele jsme uháněli
zamlklými údolími,
do vrchů a s vrchů opět
vesele jsme pádili.
Ale horší byla cesta,
když vozík měl těžký náklad,
když se s uhlím jelo domů,
když se jelo domů s hor.
„Cikán“, chudák, jazyk plazil,
otec těžce oddychoval,
a já ze všech sil svých tlačil
čtyřkolový vozík náš.
Cesta vedla dlouhým lesem
vysokých a štíhlých sosen,
na sosnách se drahokamy
v slunci třpytil bílý sníh.
„Cikán“, chudák, jazyk plazil,
otec těžce oddychoval,
a má duše spřádala si
v ostrém mrazu teplé sny.
Borový les, sosnový les
změnil se mi ve varhany,
štíhlé sosny bílé sněhem
ve stříbrné píšťaly.
Tisíce jsem viděl píšťal,
stříbrných a bílých píšťal,
a každá z nich vydávala
jasný, teplý, slavný tón.
Zlaté zvuky bílých varhan
zalévaly moji duši,
na perutích zlatých tónů
k slunci spěla duše má.
Miliony zlatých tónů
mořem duši zalilo mi,
na vzedmutých jejich vlnách
vznášela se duše má.
Srdceryvné písně chladné
mrazily mou mladou duši,
smuteční a černé písně
zašeřily duši mou.
Jasná radost – mračná muka,
zlaté dny a černé noci
střídaly se v mojí duši
při poslechu písní těch.
Nebe náruč rozpínalo,
země ústa otvírala,
brzo nebe byl jsem blízek,
brzo v propast řítil se...
Jako vichr Písně ony
duše mojí chopily se,
přes hory a přes údolí
unášely mysl mou.
Přes ropotné oceány
slavně s mojí duší spěly,
přes nejvyšší hory světa
v neznámo jsme letěli.
Do neznámých světů cizích
zanesly mě Hymny varhan,
do slavnějších, krašších světů
slavně spěla duše má – – –
Od otce i od vozíku
tisíce mil byl jsem vzdálen;
„Cikán“ táhl, otec táhl –
avšak smutna byla duše má...
„Cikán“ jazyk vyplazoval,
otec těžce oddychoval,
a já tiše za vozíkem
v myšlenkách jsem šel a snil...
Z bílých krajin mého mládí
unáší mě mysl moje –
na pobřeží valných moří
ocitá se duše má.
Na pobřeží valných moří
ocitám se se svým druhem,
na pobřeží burných moří
se svým druhem bloudím já.
Jak lilie květy bílé
duše se nám rozvírají
při pohledu na oceán
v neznámo se valící.
O Umění naše duše
hovoří a přemítají,
do nadhvězdných světů spěje
naše duše společná.
Václavova duše čistá
letí s mojí duší žhavou,
krajem Snův a krajem Písní
duše jeho spěje s mou...
O životě přemítáme,
jaká louže ohromná to,
a co v oné širé louži
žije Pulců malinkých!
Louže ona plna bahna,
a v tom bahně samý Pulec,
samý Pulec vypasený
břichatý a kulatý.
Čím je Pulcům čisté Snění,
čím je Pravda, čím jsou Písně?
Pulec má rád svoje bahno
a své bříško kulaté!
O stolici pravidelnou,
o množení pravidelné,
o papání, o bumbání
stará se jen Puleček!
O klípku a o pomluvě,
o škandálku, o ostudě
tlustý Pulec v mastném bahně
žije pulčí duší svou.
V mastném bahně tlustý Pulec
nevěsty si shání tučné;
v mastném bahně plodí děti
tlustý Pulec s Pulčicí...
Jasné Sny a ryzí Touhy,
volná Pravda, přímé Slovo
v mastném bahně mezi Pulci
nezapouští kořínky...
Jaké Peklo mívával jsem
k vůli Pravdě na Bludici!
Pro Pravdu se stále ještě
na Bludici křižuje...
Jsi-li synem úzké vlasti,
zotročilé vlasti úzké,
jak pes musíš ustavičně
na ústech mít náhubek!
Úzká vlast je plna rasů,
plna rasů zhovadilých,
již po volných lidech pasou
jako kočka po myši.
Zjeví-li se volný člověk
bez náhubku v úzké vlasti,
přichvátají rasi s pytlem,
s tmavým pytlem hlubokým, –
a do pytle hlubokého
volný člověk bez náhubku
po hlavě jak štěně letí –
na dno Ticha tmavého!
Úzká vlast je úzká klícka
pro kanárky ochočené,
ale orlům v úzké klícce
nelze křídla rozepnout!
Úzká vlast je teplým hnízdem
pro pokrytce, pro šibaly,
pro frátery, kostelníky,
pro vířenky, pro chachary!
V úzké vlasti jako osel
abys hlavu věsil k zemi;
hlava vzhůru v úzké vlasti
vlastizrádný trestný čin!
V úzké vlasti abys šeptal
jako baby při mši svaté;
v úzké vlasti jako fráter
abys chodil po špičkách!
Hranice své úzké Vlasti
vždy jsem toužil rozšířiti;
silní muži rozšiřují
úzký hrudník Vlasti své!
Synům malých úzkých vlastí
přeji silné zdravé pěsti,
ocelové přeji pěsti
Synům Malých Národů!
Hromovými pěstmi svými
nechť do shnilých model bijí!
Tma nechť zmizí z úzkých vlastí!
Světlo Malým Národům! – – –
Jasný druhu, Václave můj,
v této říši žluté mlhy
na naši pouť vzpomínám si
veleříší Německou.
Na onu vlast vzpomínám si
bodákův a kontrapunktu,
jak jsme zmrzlým kontrapunktem
vlast bavili germánskou!
Tři měsíce prožili jsme
v hlavním městě veleříše,
tři měsíce zívali jsme
v hlavním městě německém.
Šest neděl jsme slunce boží
na obloze neviděli,
z mračen šedých po šest neděl
lil se na nás mokrý déšť.
Jak slepice chodili jsme
šedou mlhou – chladným deštěm,
náladu jsme měli mokrou
v této říši bodáků.
Jenom časem místo slunce,
po němž jsme jak hadi práhli,
na obloze našich mozků
zlatý humor zásvit nám.
V jedné také zlaté chvíli,
když nám humor mozek zahřál,
na toulkách jsme byli městem –
pozdní byla chladná noc.
A tou chladnou zimní nocí
hlaholila naše fuga,
nočním vzduchem zachvívala
naše fuga dvouhlasná.
Slavnou fugu zapěli jsme,
až nám z očí slze tryskly;
pozdní chodci chladnou nocí
za břicha se chytali...
Zrcadlo jsme podrželi
německému kontrapunktu;
dobré Němce rozdováděl
ztuhlý jejich kontrapunkt!
Po německém pivě silném
smrtelníkům třeští hlava,
následky však mnohem horší
kontrapunkt má německý! – –
Avšak běda – žal a – běda!...
Marné moje vzpomínání! –
Jaká poušť a jaká nuda
v tomto božím království!
Tisíce a miliony
nových mil jsem opět ušel,
nekonečným světem šerým
potácí se duše má.
Nové strmé hory zřel jsem
tyčiti se v žluté páry,
nová města nepřehledná
mizeti jsem v mlhách zřel.
Miliony věží strmých
v mlhách se mi budovalo,
miliony slavných chrámů
topilo se v moři mlh.
Po svatých a po světicích
ani vzdechu, ani slechu,
přede mnou a za mnou mlhy –
tiché moře žlutých mlh...
V těchto mlhách – žlutých mlhách,
zoufá, si má smutná duše,
po východu prahne srdce
z nebeského království.
Jak jsou tady k smíchu, hochu,
všechna ona kázáníčka,
jež jsi slyšel na Bludici
z úst kulatých páterů!
Trpte, chudí – držte jazyk,
boháči nechť cpou si břicha,
na Věčnosti, holoubkové,
nemine vás odplata!
Kdo se živil na Bludici
okoralým suchým chlebem,
na Věčnosti každodenně
bude míti husičku.
Kdo polévku bramborovou
celý život jak pes chlemtal,
na Věčnosti bude papat
polívčičku z oháňky.
Kdo jen samé placky jedl,
z černé mouky, nemaštěné,
na Věčnosti bude míti
beefsteaky a rumsteaky.
A ti chudí, prostí duchem,
kteří pili žitnou s rumem,
na Věčnosti budou míti
hned k snídaní burgundské!
Chudá pakáž, sprostá luza,
která pouze pila vodu,
na Věčnosti bude píti
třikrát denně šampaňské!
A kdo chodil na Bludici
roztřepený jako fangle,
na Věčnosti bude chodit
v atlasu a hedvábí.
Komu z kalhot na Bludici
vyhlížela panímanda,
na Věčnosti panímandu
hermelín mu bude krýt...
Chceš-li býti, synu, spasen,
růženečkuj, zpovídej se,
pokorným buď, poníženým,
za zuby však jazyk drž!
Čerti budou na Věčnosti
hrýzti v břicha Pány světa,
strašné časy Páni světa
na Věčnosti budou mít!
Na psím sádle černé placky
boháči si budou smažit,
polívčičky budou papat
z dlouhých myších ocásků.
Místo vína šampaňského
budou tlustí Páni světa
pouze kalnou vodu píti
ze smrdutých kaluží.
Žádné kýty, žádný roastbeef
nebudou mít na Věčnosti,
o prachu a blátě černém
s červy budou hodovat.
Kdo v nádherných zámcích bydlil,
v palácích a domech krásných,
bude muset jako krysa
hnusnou stoku obývat.
Kdo žil v samých radovánkách,
na rožni se bude smažit,
čerti budou vidlicemi
bodati mu do srdce.
Kdo byl krutým vydřiduchem,
tomu bude pět set čertů
dnem i nocí v hrdlo líti
roztavené dukáty.
Kdo podváděl mladé panny,
mladé vdovy, hezké panské,
tomu budou staré báby
do břicha tlouct hřebíky.
Kdo chudému křesťanovi
na Bludici vlas jen zkřivil,
toho budou čerti čtvrtit
a dělat z něj salámy.
Kdo nechodil na kázání
k Tovaryšům Ježíšovým,
na dělových koulích žhavých
bude muset klečeti.
A kdo chodil v hermelínu,
tomu bude tisíc čertů
mrskat pruty ohnivými
dnem i nocí zadnici! – –
O, můj milý Hospodine,
co strachu Tví Tovaryši
ubohému křesťanovi
s královstvím Tvým nahnali!
Co jest Věčnost, dobří lidé?
Bez konce a bez počátku
bezeměrný věčný Prostor – –
Říše par a světy – mlh – – –
Tímto světem žluté mlhy
potácím se jako zpitý,
v neznámo a nekonečno
potácí se duše má.
Mlhám žlutým není konce,
žlutým světům není konce,
olověná nuda tíží
moji duši neklidnou.
Zoufání a krutá nuda
jako hora leží na mně,
jako hora nebetyčná
tíží nuda srdce mé!
Co obětí Pánu Bohu
přinésti by duše chtěla,
kdyby Pámbu na Bludici
poslati chtěl duši mou!
Avšak viz a popatř, duše,
jaký Přízrak se ti blíží?!...
V boku má tři rudé růže –
v každé dlani po růži...
„Mistře, Mistře,“ zvolám v štěstí,
klesnu k Jeho bílým nohám,
a na čistých Jeho nohách
rudé růže též zřím dvě...
A když jsem mu slíbal nohy,
povstanu a líbám skráně, – –
kolem skrání věnec růží
ovinutý Mistr má...
A když jsem mu slíbal skráně,
v Jeho oči vnořil jsem se,
v Jeho hvězdné snivé oči
vpíjela se duše má.
Hvězdné snivé oči Jeho
byly plny čistých slzí,
plna bolu byla Jeho
velebná a lidská tvář.
Vznešený můj Mistře čistý,
rci mi, rci, proč lkáš a pláčeš,
proč v Tvé čisté jasné tváři
tolik bolu umírá?
Či snad želíš, Mistře jasný,
že’s dokonal na Golgotě,
pro tenhle svět žluté mlhy – –
pro tohleto království?! – – –
Ani retem nehnul Mistr,
mrtvě mlčel jako skála,
jenom slzy zašeřily
Jeho oči tajemné –...
Pohnul sebou Přízrak Mistra,
nesl se jak bílá pára,
a já chvatně za Přízrakem
kráčel světem žlutých mlh...
Nesmírnými – obrovskými –
nezměrnými – ohromnými
prostory spěl Přízrak Mistra,
a za Mistrem spěl jsem já.
„Mistře,“ pravím ku Přízraku,
duše moje chorá smutkem,
dovol, aby ve Tvých stopách
kráčet směla duše má.
Křesťanský jsem vedl život
na Bludici bludné, Pane,
s chudými a nešťastnými
soucítilo srdce mé.
Chudé, tiché, prosté duše,
ponížené, pošlapané,
ujařmené, zotročené,
bratrsky jsem miloval.
Do všech šerých, tmavých duší,
toužil jsem, by vniklo Světlo,
aby všechna temná srdce
prozářilo bratrství.
Po bohatství netoužil jsem,
po úřadech nebažil jsem,
břichu svému nesloužil jsem:
jed jsem chléb a vodu pil.
Sloniti se v lesklé přízni
mocných Červů chladné Země,
nepřála si mysl moje:
vlastní cestou šel jsem sám...
K dalekým svým velkým metám
šel jsem bos a s holí v ruce, –
jak kající poutník šel jsem
k předalekým cílům svým...
Hnusných plodů cizoložství
nedotekla se má ruka,
ač jsem býval v pokušení –
nepokálel jsem svou čest. –
Chudý, prostý, skromný domov,
který přítel v slzách stavěl – –
prostý krb a chudý domov
nerozbil jsem nikomu!
Prosté louky, černé lesy,
žitná pole, mladé háje,
miloval jsem nad veškeru
plochou světa nádheru.
Nový měsíc na obloze
svítil radost do mé duše;
zlaté slunce na nebesích
štěstí lilo v duši mou.
Prostý sad a prostou židli
pod ovocným plodným stromem,
nebyl bych ni s králem změnil
za jeho trůn královský.
Ovocný strom v prostém sadě –
vůkol vonná měkká tráva –
jasný blankyt nad svým čelem –
a na Zemi měl jsem Ráj –...
Světa šum a hluchou rozkoš
nehledala duše moje:
věřil jsem, že lidské štěstí
sídlí v chrámu Samoty.
Prázdně hrdým, dutě pyšným,
nebýval jsem ve svém žití;
byl jsem pouze mužně pyšným –:
hrdě žil jsem – v ústraní!
Obojetným, podlízavým
krčencem jsem nikdy nebyl;
před vlivnými Pimprlaty
nehrbil jsem nikdy hřbet!
Pozlaceným Pimprlatům
v spodničkách i v podvlékačkách,
nelíbal jsem nikdy jejich
pozlacené pazourky.
Shnilým bahnem lichocení
nesmýkal jsem duši svoji –
do močálů pochlebenství
nezabředlo moje Já...
Přímým slovem raději jsem
lidem oči otevíral,
nežli lží a pochlebenstvím
zaslepovat jejich zrak.
Jasný Mistře, sladký Mistře,
v mnohém jsem Tě následoval,
neodpírat zlu však, Pane,
nedovedla duše má!
Zjev Tvůj jasný, sladký Mistře,
měkký je a příliš snivý,
srdce lidské však je tvrdé,
z tvrdé kůry obal má!
Na nepřátel tvrdá srdce
nutno meč je tasit, Mistře,
za jedinou ránu, Pane,
radno dvakrát mečem tnout!
Neodpírat zlu, můj Pane,
znamená být věcně rabem,
jemuž ve tvář plíti bude
každý lotr prašivý!
Umřít – zhynout – vykrvácet –
sladko jest, ó sladký Mistře;
ale dříve mečem proklát
srdce lítých nepřátel!...
Čistý, snivý, měkký Mistře,
miluji Tě velkou láskou,
ale vzdor své velké lásce
i s Tebou se rozcházím! – – –
Jasný Přízrak Mistra mého
zmizel v žlutých vlhkých mlhách,
a já opět žlutým světem
mlh a par jsem kráčel sám...
V neprůhledných chladných mlhách
nedostupné hory zřel jsem,
v nedostupných žlutých světech
cize mřely krajiny.
Oceánem žluté mlhy
potácela se má duše – –
Vyprostit se z těchto světů –
moje touha jediná!
Jako vlny valily se
přes mou hlavu žluté mlhy,
jak ve vlnách oceánu
umíralo srdce mé...
Mysl má již zoufala si,
z duše naděj vyprchala,
když před Trůnem Hospodina
na ráz jsem se octnul zas.
Čacký synu, pomyslím si,
učinil jsi velký objev,
slavný objev zeměpisný:
Nebe též je kulaté!
Dobrý, zlatý Prabuňka můj
podřimoval na Svém Trůně,
na tváři mu svítil úsměv
jak holátku v kolíbce.
„Hospodine všemohoucí!“
velikým svým zvolám hlasem;
a Hospodin dřímající
zachvěl sebou na Trůně.
Otevřel Své krásné oči,
veliké a jasné oči,
vůkol mlha rozstoupla se,
kolem trůnu hořel den.
Ve velikém zlatém slunci
stápěla se duše moje,
když Prabuňka zraky Svými
na mé tváři spočinul.
Vrhnul jsem se na kolena
a líbal jsem stupně Trůnu,
koberce z mystické příze
pokrývaly Boží Trůn.
Dobrotivý Prabuňko můj,
úpěnlivým zvolám hlasem,
s duší mou měj smilování,
z mlh ji vybav nebeských!
Na Bludici, dobrý Otče,
propust opět duši moji,
pro svobodnou lidskou duši
není Boží království!
Obešel jsem celé Nebe,
Hospodine hromovládný,
jako plavec obeplul jsem
slavné Tvoje království.
A co na své oči zřel jsem?
Mlhy žluté – páry žluté –
světy žluté – říše žluté –
světy mlh – a mlh – a mlh...
Na Bludici kolotavou
propust duši, Hospodine,
smát se chci i trudy sdílet
opět s bílou pakáží.
Bohatá i chudá cháska
vždy mě zdravě rozesmála;
mezi bílé ssavce, Pane,
propust opět duši mou!
Bílý ssavec, Hospodine,
na Bludici má své místo;
Nebe může svatě přáti
světicím a svatým Tvým!
Mezi milé krajany mé
propust duši, Hospodine,
po krajanech velkodušných
prahne duše toužebně.
V krásné mojí české Vlasti
mnoho lidí zívá nudou,
a ty milé nudné duše
potěšit chce srdce mé.
V Čechách, Pane, vtip je řídký,
dvě zla stíní lidem ducha:
pivečko a politika
šeří lidem dušičky!
Úzká Vlast a úzká bota
strašně svírá lidem nohy;
rozšlapat se musí bota,
chceš-li chodit svobodně!
Mnoho starých shnilých model
znešvařuje tvář mé Vlasti;
mnoho staré shnilé slámy
dusí Vlast mou ubohou!
Všechnu starou, shnilou slámu,
mravní hnůj a modly shnilé,
propustíš-li duši z Nebe,
ve své Vlasti zapálím!
Na východě, na západě,
na jihu i na severu,
krvavé a velkolepé
rudé vzplanou požáry.
Staré shnilé hloupé modly
hořet budou jako seno,
ohnivá má duše spálí
všechny lživé oltáře.
Ohnivou a velkolepou
přinesu Ti obět, Pane –:
pověru a hloupost lidskou
slavným zničím požárem! – –
Třikrát kývnul Pámbu hlavou,
na rámě mi vložil ruce,
a mé tváře zanícené
hladit počal rukou svou. –
Slíbal jsem mu Jeho ruce,
slíbal jsem mu Jeho nohy,
Jeho roucho z modrých oblak
pokorně jsem líbal též.
A dříve než jsem se nadál,
octnul jsem se na žebříku,
na žebříku z měkké příze –
z modré příze mystické...
Po žebříku z měkké příze,
z mystické a modré příze,
jak veverka šplhal jsem se
na Bludici vzdálenou...
Jak kynutý velký knedlík
kolotala, kobrtala
čarokrásná Bludice má
velkolepým Vesmírem.
Kolotočem točila se
Bludice má zbožňovaná,
každý malý bílý ssavec
vlastního měl koníčka.
Obrovské a velkolepé
nebetyčné hory strmé
jevily se mému zraku
jako cvočky v střevíci.
Nepřehledná valná moře
vyhlížela jako mísa –
jako mísa roztavené
zlaté rudy hořící...
Po žebříku z měkké příze,
z mystické a modré příze,
dlouho – dlouho spěl jsem v náruč
drahé matky Bludice – –
Kolik roků cesta moje
s Nebe na Zem objímala,
vysloviti nedovedu:
neměl jsem kdy měřit Čas.
Živě však se pamatuji,
jak by tomu dneska bylo,
že měšťany na Bludici
polekal můj zevnějšek.
S Věčnosti jsem připutoval
pouze ve své bílé kůži,
nahá moje bílá kůže
urazila ssavců vkus.
Bílí ssavci seběhli se
v nádherných a pestrých cárech,
nahou přímou bytost moji
obklíčili s odporem.
Když však tvář mou rozpoznali,
rozprchli se na vše strany,
jak zajíci utíkali
a zoufale volali:
„Dobří lidé, Pámbu s námi,
Lošťák je zas mezi námi!“– –
Na horách se slunce páslo; –
na Zemi byl bílý den – –