III. Louka asfodelů.

Vše naposled se v konec chýlí,

den nejdelší má v posled noc,

vše otravné snů, chimer býlí

svou zázračnou již jeví moc.

To slunce, po němž vzpínal zraky

kdys junný poutník, nyní zmdlen,

za olověné klesá mraky,

snů v oči padá tíž a hlen.

Z hor, v dálce modrými jež rysy

sem svůdně kynou k pozdravu,

kýs vánek zavál a se mísí

jak lehký oddech ve trávu.

Ta svěžejší se zdá již kynout,

kdes jistě bude pramen skryt...

Skloň ucho! Slyšíš jej se řinout

přes kapradí a přes pažit?

Jen za ním! Tráva houstne měkká,

tu kapraď, tam list lopuchy,

u křivých vrbin chodce čeká

stín plný blahé předtuchy.

Snem obtížený jak v snu kráčí,

dne požár za ním. Vlhký chlad

jej objímá, kde vrby pláčí

nad tůní, kam šer noci pad’.

Po hladině jak člunky duchů

lekníny plynou vnořeny,

jak hadí spleť spí beze ruchu

až u dna jejich kořeny.

Jak světloška cos v květech plane,

snad slzy rusalek a vil?

Na lupen těžká rosa kane

a z hloubi zazní teskný kvil.

A chodec jde, krok matně řídí

dle tluku srdce do tmy dál,

luh s podivnými květy vidí,

však utrhnout je by se bál.

Neb jak v jich kalich přehluboko

se udivený zadívá,

v něm pláti vidí živé oko...

Květ vážně hlavou zakývá...

A chodce zrak jak v hloub mu spěje,

tu vidí v květech tiše spát

svých drahých mrtvých obličeje

všech, které vzal mu hrobů chlad.

Tu otce tvář a tam tvář matky,

tu sestry, děcka tahy mdlé,

tam obličej své lásky sladký,

vše v mlhavém jak zrcadle.

Bez bolesti zří, bez únavy

jich klidné tváře k němu výš,

stín z jeho duše prchá tmavý,

k rtům uklání se míru číš.

A na víčka to zvolna klesá

jak sladké něhy opium,

zrak nezvedne víc nad nebesa,

kde trysk již v mlhy hvězdný tlum.

Jen klekne, noha v půdu vrůstá,

jest bez tíže, jest dítě zas,

ret líbá zbožně mrtvých ústa,

a květem sám se stane v ráz...