III. LUDIŠE.

Plachtami mraků bloudil měsíc jasný,

a vítr v kraji sladkou píseň vál.

Vál tiše do zelených ratolestí

rozkvetlých jabloní a vonných lip.

Tou nocí chodci dva šli podle sebe

pohlížejíce na hvězdnaté nebe.

Šli tiše, jak dva stíny, stromořadím,

jež vinulo se v nedohlednou dál.

Zář luny v duši jich se zdála budit

sny velebné a touhy vznešené.

Byl Lubor to a jeho přítel milý,

již o svých cílech takto hovořili:

Patř, Čestmíre, jak tamo luna spěchá

a jak si mračny cestu proráží!

Toť skvostný příklad nám. Nám příklad?

Ano, neb ten, jenž v krásnu zří svůj cíl,

ten cesty své si mračny razit musí,

a mnohou horu překážek rozdrtit v malé kusy!

Ty hory bořit chceš? Pro Umění bych svůj život pohrobil!

Pro Umění?!... Probůh, Lubore, který blázen

ti mozek svůj dnes zapůjčil, kdo v nitro tvé

ničivý vdýchal mráz?...

Mráz v duše mojí hloubi? –

Ni blázna mozek to, ni mráz se s duší snoubí.

Ký význam slov těch ledových?

Sám Bůh ví!...

Kdo rozsmutnil tvou duši, probůh, mluv!

Z mé nitra hloubi nechtěj oheň vážit.

Ó Lubore, jsem přítel tvůj!

Aj, vím.

Vem za přátelství svoje dík můj vřelý,

leč nechtěj zhlížet v duše tajné cely!

Ó běda, podzíráním ty mne stíháš

a hlubokou mou láskou zhrzuješ!

Já ctím tě hluboce.

Ty ctíš mne... avšak,

kam prchly ony plány vznešené?

Kam prchli z nitra tvého slávy snové,

kam hrdinných snův zašli dnové?

Uměnám zasvětit chtěl’s život celý,

a ze snů svých jsi toužil písně vít,

slov harmonie se hvězdami pojit

a s nebes vichry světu píseň pět;

tys na rtech písně toužil jako lásce dřímat.

a hrdinnými činy chtěl jsi hromem hřímat!

Ó ustaň, slova tvá jsou trpkou pravdou!

Ach, bratře, pravda vždy má slanou chuť!

Nech žertů nemístných, mne bolí srdce.

Aj, srdce? Což ti láskou obrůstá?

Žel, láska neblahá mou duši hněte

a srdce kol mi věnec z trnů plete.

Chceš žert si tropit ze mne?

Ano, láska je-li v tvých očích žertem.

Žertem?... Mnohem víc

než pouhý žert, neb ten jen k smíchu budí,

však láska kromě smíchu budí pláč...

Že láska k smíchu, neslyšel jsem vskutku,

však vím, že srdce noří do zármutku.

Oh, vím již, vím! V mém ňadru vše se bortí...

Ty’s za Umění lásku vyměnil!

Tak stalo se...

Ó luno, zhal se v mraky,

ó nebe, na znamení smutku rosu roň!

Ó luno, usměj se a s výšin trůnu svého

sbor růží klesnout nech do nitra mého!

Ach, ustaň žert si tropit z mého žalu,

a dlaněmi radš skryj svou tvář!

Buď zdráv!

Lubore, zdrž svých kroků! Nech mne jít!

Ty rušíš svazek náš? Ne.

Kam chceš jít?!

Tam, kam mne srdce s celou duší táhne,

ach, tam – tam k tomu, po čem ret můj prahne!...

Ó dobo neblahá, jak Čas vše bortí!

Kam poděly se z tvojí duše sny,

kam poděly se ony sladké písně,

kam zapad’ naší příští slávy den?...

Ó sterý žel, že ve prach všechno kleslo,

co jindy v blankyt hvězdnatý se neslo!

Ach, Lubore, ty druhu nad vše milý,

já kladu k nohoum tvým své srdce, cit,

ba hvězdami bych obdal hlavu tvou

a obětí bych sterých schopen byl.

však, probůh, svrhni lásku v zapomnění,

a se mnou pojď, kde věcná záře denní!

Můj přijmi dík, – mně nelze!

Lubore!

ne se mnou, ani s sebou neměj žal,

leč na Umění popatř do těch výší

a pohleď, jak nám kyne přesladce...

Pak pomni: ten, jenž na lásce se sloní,

že brzy hlavu v černou rakev skloní!

Neb jak se láska zbaví stříbra, pele,

jak jarní míza sejde s tvojich rtův,

jak první sněhy na tvou kadeř padnou –

pak prchne láska v dálný, cizí kraj...

Je láska pták, jenž v jaře sladce pěje,

však v záletí do cizích krajů spěje...

Nechť spěje... Na rtech jejích toužím ve prach přejít – –

Vím, rozpoutaná příliš vášeň tvá!...

Chci zmlknout již, jen tolik ještě přijmi,

že s Uměn rtů moh’s život věčný ssát, –

ó mohly tobě vzejít rajské doby,

neb ono staví chrámy – láska hroby!...

Nuž chci mít hrob!

Ó ztiš se, duše, ztiš!

Ach ztiš se rozpoutané srdce tvé!

Nuž anděl lásky ať tě doprovází,

nechť laurem zeleným tvé cesty vyzdobí!

Sám vezmu rakev bolů svých a tísní,

a půjdu k slávě, žehnaje tě písní!...

Na nebesích se mračna rozpoutala,

když Čestmír prchal od Lubora v dál,

a nocí velkou chvělo pusté echo:

„Ó ztiš se, srdce, ztiš se duše, ztiš!“

A ozvěna co spícím krajem chvěla,

s oblohy hvězda k černé zemi spěla.

Pak prorvala se luna z mračen černých

a polila svým stříbrem vešken kraj.

Na východ, kde se táhlo pásmo horské,

zacházel Čestmír v jejich tmavý stín;

na západ mizel Lubor v stínech háje –:

Šel jeden k slávě, druhý v lásky kraje.

V hor klíně černých, nebetyčných. dřímal –

jak ve kolébce děcko – rajský dol.

Byl lilií a růží bílých plný

a zbujnělými keři požehnán.

V něm jeřáb s hlohem větve k zemi klonil,

a zerav zdál se, jakby slze ronil.

Ve středu keřův, bujných porostlinstev

čněl z časů zašlých spustlý, sirý chrám.

V gotických oknech hnízdil ptáků sbor

a sloupů kol se břečtan bujně vil;

na mračných stěnách tlumy stínů lpěly,

jež po nich kdysi v bouřných dobách spěly.

Na stupních jeho kyprým mechem krytých

kdos dumal, nořil do budoucna hled...

Den rozpínal svá křídla čistě bílá,

a slunce spělo k modrým výsotám;

a ptactva sbor když zapěl chorál ranní,

zdálo se, že se v chorál mísí štkaní.

Byl Lubor to a mluvil hlasem chvějným:

„Zavrh’ jsem přítele a slávy sen,

i Umění jsem v černou rakev složil –:

za podnož lásce drahé obé dal!

A čím mi ona?... Pouze bolů říší, –:

je zlatou mi, však jeduplnou čiší!

Ó dobře vím, že do hrobu mne vrhá –

však stejné vše!... Já v nocích hledám ji,

když v kraji luna kreslí luzné stíny,

když slunce vychází, když slunce klesá,

a volám v lesy, hájů do ústraní,

a v slzách, v písních myslím pouze na ni!

Leč marné touhy mé, ach, marné slze!...

Neslyší ona mne, ni nezná mne,

jí nelze skytnout mojí duši léku...

Vždyť pouze jednou patřil jsem jí v hled,

jen jednou nach zřel jejího jsem líce,

jen jeden úsměv spatřil jsem – nic více!

Ó nebesa, jak čas se v bezdno valí!...

Od doby té již klesnul jeden máj

a druhý opět vzpučel, co jsem prvně

ji uzřel v Uměn chrámě velebném,

co její zor se zaryl v nitro moje

a vrh’ mne v náruč ropotného nepokoje.

Co činit mi? – Kam dát se, bych ji našel?

Mám k mořským břehům jít a volat za ní?

Mám písní ji, či pláčem k sobě vábit?

či s větrem mám se pustit v pustý smích?!

Ó kéž jen jednou mohl bych ji zříti

a řic’ jí vše, co moje duše cítí!...“

Tu ztichl Lubor. – Vůkol dřímal klid – klid svatý.

Van ranní šeptal v keřích zelených,

tak že se jejich mladé listí chvělo,

jak v Luborově nitru zvláný cit. –

V ten klid – jak z dáli – zněla píseň vroucí,

jak pěly by ji rty, rty ženy přesladké a žhoucí.

Čím zněla blíž, tím Luborem víc chvěla

a rušila ho z jeho lásky dum...

Byl tísní jat... chtěl povstat... chtěl se vzdálit...

Jak stanul však, jsa schvácen přeludem,

neb v tlumu křů zřel obraz ženy mladé

jak na rty svoje bílou růži klade...

Ba víc, on spatřil očí temných záři,

vyklenutého čela uzřel jas,

a černý vlas, jenž jako břečtan bujný

po bílém šatě splýval nádherně;

a dál pak ňadro zřel, jež nápěvem se dulo,

jak labutí dvé jezerem by plulo.

„Jsem v pohádce? či pravdě ve tvář zírám?

Zřím obraz vzdušný to či obraz lásky své?...“

A než by třikrát oblohu blesk přejel,

již před tím zjevem jako bříza stál

a počal tiše: „Odpusť,.předrahá,

že z dum tě ruší řeč má neblahá.

Již dlouho bloudím pohádkovou říší

a hledám královnu svých snův,

ba hledám v nocech ji a hledám ve dnech, –

však hledání mé vždy byl marný sen!

A nejsi ty-li z pozemského světa,

pak umřít chci – je na vždy se mnou veta,

neb bolům svým víc nechci žít!...“

Pak ztichl.

Tvář zbarvil ruměn, hled se matně chvěl...

I počla ona:

,Mýlka vše jest pouhá.

Jsem Ludiše, tak zve mne mateř má,

a žádný zjev z nadpozemského světa:

sad tento domovem mým mnohá léta.‘

O díky nebesům a světům hvězdným,

že splnily toužené dávno sny!

Přijměte za zábavu vroucí vděky –

já spěchám v síně své...

Oh, Ludiše!

chvíli se zdrž, chci několik slov vroucích

k tvým nohoum složit se rtů svojich žhoucích.

Měj lítosť se mnou! Trpká bolesť zmítá

mým ňadrem zbouřeným, a srdcem mým

červ lásky hlodá, co jsem tebe prvně

ve chrámě Uměn zřel. Šla’s mimo mne

a v nitro mé své oči zabořila

a v srdce sémě první lásky vsila.

Od oněch dob jsem všechno, co mi drahé

jak život bylo, uvrh’ v bezdnou noř.

Má bytosť, duše, srdce k tobě lnulo,

každý dech a sen jen k tobě spěl.

A nitro mé, v němž jindy plno smíru,

domovem se stalo ropotného víru.

Dny prožil jsem – myšlének byly prosty,

a noci probděl jsem – jež prosty byly snův.

Já v každé hvězdě zříval oko tvoje

a každým vánkem slyšel rtů tvých dech...

Mé díky vemte, musím však již jíti.

Ó prosím, nech mne dál u sebe dlíti!

Tím nový bol by vzešel vám.

Bol nový? –

Jak rozumět těm slovům?... Slova má,

mním, že jsou dosti jasna.

Mně jsou temna.

Jich nelze objasnit, neb neznám vás, –

a chceme-li se s něčím komu svěřit,

tu nitra jeho hloub nám napřed změřit.

Zda důvěry si získám vaší ctěné,

to nelze pravda říc’, když povím jen,

že veliké jsem nic a ze slov tvořím,

svět snův a písní... Skromným příliš jste,

to zdobí vás.

Mě pouze zdobit může

takový úsměv jako tvůj, o růže!

Neradno tropit všední žerty, pane!

Já myslím vážně, vše mi z hloubi jde.

Však dopadá na příliš mělkou půdu.

Na mělkou půdu?... Rci, ó, jasněji!

Mně nelze milovat...

Ó nebe jasné!

má naděje v tvých chladných slovech hasne.

Ó prosím, mírněte své boly velké,

vždyť také vím, co láska v srdci zná!

Jak umí bouřit ze snů, budit slze,

jak v nocech naším ňadrem umí dmout,

jak mladé rty zná bolem svírat,

jak červeň s tváří umí stírat –:

vždyť miluji a marně též a klamně!...

Kde hvězda vašich snův?

Marně se ptát, –

bylť zmizel bez vší stopy... Dlouho tomu?

Již dávno minul rok.

Ó sterý žel,

že touhy mé se všechny ve hrob řítí,

že ozdobí mé cesty svadlé kvítí.

Ach věčný žel, že vše se bortí,

co mladá duše má si zbájila,

že tolik lásky, snů do hrobu klesá,

neb vám jsem celý život dáti chtěl,

vám z písní svých jsem toužil stavět trůny,

vám věčně měly znít mé lyry struny;

vám chtěl jsem s luny stříbro snésti,

na květinách jsem vám chtěl lože stlát,

chtěl ve rty vaše kouzlit slova svoje,

a v kadeř polibky vám věčně tkát!...

Oh, dost těch slov, mne jímá bol a žalosť,

neb mrtvou vidím na vždy svoji mladosť!

Nuž jděte již a buďte věčně s Bohem!...

Ó sterý žel, můj život věčná poušť!

Však v žalu nechť vás sladký pojem sílí,

že Umění poušť onu změní v ráj!

Pradivný ráj, když srdce v ledy ztuhlé,

v mém nitru bude jako v černé truhle...

Přátely na věky si tedy buďme!

Mé díky vroucí za přátelství vám –

já lásku chtěl: žen přátelství lze koupit!...

Nuž buďte zdráv!

Vy mějte blahé sny

a hvězdy nechť vám prchlou lásku vrátí,

byste jí se rtů mohla štěstí ssáti.

Po slovech těch šel každý jinou cestou:

Ludiše zašla za zbořený chrám

a Lubor zmizel v stínu hustých olší...

Jen echem zavzněl hlas: „Nuž buďte zdráv!“

a druhý: „Nechť se prchlá láska vrátí,

byste jí se rtů mohla štěstí ssáti!“

Ve společnosti spustlých žen a mužů

se Lubor octnul v krčmě předměstské.

Jaká to společnosť a jací lidé!

Muž ženě, žena muži lásku lže,

a zapíjí cit lhaný čajem spolně,

za písně z harfy znící žalně tak a bolně!...

Na počesť ženám bez cti! Ano, bratři,

neb nečesť svět náš nyní nejvíc ctí!

Je nečesť lepší cti, neb česť lze koupit:

nečesť však dá vám zdarma každý pes! –

Má nečesť žít. – Na zdraví naše, bratři!

Nuž pijme, k pití neřesť nejlíp patří!

Na počesť smrti mé!...

Ký ďas v tě vlezl?! –

Snad nechceš zemřít holce v náručí?

Radš’ psu bych zemřel na srdci, než také...!

Ty mluvíš dnes jak páter v kostele,

když lež mu vlítla při kázání v ústa!

Má duše, bratři, jediná jest pusta...

Jaká to řeč!

Nuž pověz, co tě tlačí!

Má první láska byla zhrzena...

To muž’ řícť jenom mladý bloud!

Pojď ke mně,

já všechnu lásku tobě nahradím:

mé ňadro bude srdce tvoje hřáti,

a se rtů mých máš rozkoš plným douškem ssátí

Za lásku takou v hrdlo tvé bych jedu

radš’ nasypal, neb ona pálí víc

než srdce hřeje, –: ona klene mraky

na místo zlaté záře kol!...

Dnes s tebou není nic!

Již chci se vzdálit,

neb nedám dál si nitro svoje kalit!

Teď si je nezkalíš, když je již černé!

Však očistit se každé černo dá!

Buď tedy čist, – nám svědčí barva temná!

Zde, vemte měšec můj, a pijte dál!

Je dobrý chlap!

Nuž s Bohem! Zdráv buď, hochu,

až budeš chtít, přijď počernit se trochu!...

Dál bujné veselí tou krčmou třáslo:

z pohárů neřesť lidská pučela,

a neřesť ta se plným douškem ssála,

a jazyk metal vůkol zvrhlý vtip. –

Jen z harfy, na níž strun se chvěla rozladěná četa

se nápěv písně dral: „Ach, moje mladá léta!...“

Noc byla mračná jako mramor černý,

jenž na hrobě již řadu věků dlí,

a studená jak ňadro mrtvé ženy.

Mrazivou píseň vichr děsně vál,

že stromové se jako děcka chvěli,

a ptáci bázní ze hnízd k mračnům spěli.

A vody vážně smutný chorál lkaly,

a vlny dmuly se jak v ňadru cit,

když všechny touhy v hlubinách se bortí

a trpká pravda boří zlaté sny.

A vln těch vzdechy rovny lidstva vzdechům byly

když ono ptá se, odkud jest, – kam cílí?!...

Tou nocí pustou – jak bez lásky život, –

se srdcem rozteskněným Lubor kráčel sám,

a nitro jeho bylo plné bouře,

když v noc tu přepustou se mluvit jal:

„Duj vichře, duj, mně’s nad vše vlídnou písní,

neb vše se v ňadru bortí mém a třísní!...

Já prohrál štěstí, prohrál život všechen

a ztratil mír a ztratil duše klid,

neb láska v bezdnou prohlubeň mi klesla,

a mládí mé to odvál bouřný čas,

to vichr odnes’ na svých křídlech černých

do říší pustých, krajů nedoměrných!“

„O krásnu sny, o slávě sny jsem zavrh’,

za podnož lásce chtěl jsem obé dát.

Však marny byly touhy mé, o marny!...

Jsem nyní sám – jsem lásky, druha prost,

co činit mně?... Mám zničit boly svoje?

neb klidně nechat jít těch mračen voje?!“...

„Ó nebe, vyslyš slova má a promluv!“

Však nebe mlčelo – jen vichr vál,

vál mrazně, bolestně a skučně

v to Luborovo rozpoutané nitro,

jímž zmítal ropot trpkých výčitek. –

I vzkřížil Lubor ku obloze ruce

volaje: „Nebesa, mé uvolněte muce!“

„Ach běda věčná, že jsem kdy se zrodil,

že přírody jsem spatřil božskou tvář,

že nahlédl jsem v srdce ženy – řece na dno,

že nahlédl jsem v její hled – ve blankyt hvězd,

že poznal kdy jsem velký Boha pojem,

že poznal jsem, že život marným bojem!“

„Žel věčný, že jsem poznal matku svoji

a její bídu, její bol a žal,

že zakusil jsem její lásky velké!

Ach věčný žel, že kladla ve mně víru,

že v snech svých vždy mě zřela v slávy nachu,

a já jí nesměl řic’: Jsem synem prachu!

Ó matko!... Čestmíre!... má Ludiše!...“

„O nebe, to tvá odveta?

Nuž promluv ke mně!“

Co toužíš znát?

Kam brát se, hledám cíl.

Jdi k Umění, to zvěnčí skráně tvoje,

tvé rty na místo lásky zulíbá,

tvou každou slzu pojme v zlatou číši

a každý vzdech tvůj vznese ku hvězd říši.

Ó Pane, ty-li ke mně voláš z mraků,

či pouhý hlas to mého svědomí?...

Jdi k Umění!

Nuž, kterou cestou jíti?

Vol, kterou chceš, však na ní setrvej

a dojdeš slávy bran!...

Nuž, půjdu k slávě,

snad sdřímnout dá mi na svém hvězdném hávě!