III. Martin Pelaez se zarděl

Martin Pelaez se zarděl

nad tím, co hovořil Cid,

veliký jej stud uchvátil,

z duše jeho padal klid.

Tak do svého zašel stanu

starost ve srdci a žel,

jak jen se o babství jeho

veliký Cid dozvěděl,

že mu ani nedovolil,

aby spolu s reky jed,

předsevzal si statným býti

aneb v bitvě umřít hned.

K Valencii druhého dne

směle pronik dobrý Cid,

ihned vytáhli tu Mauři

k řeži na křesťanský lid.

V divém vzteku utkala se

obě vojska, boj se strh,

Martin Pelaez byl první,

který v divou seč se vrh.

Sekal mečem divě kolem,

celé řady Maurů zbil,

ztratil náhle všecku bázeň

a svou statnost osvědčil.

Pokud zuřivý boj trval,

s celým mužstvem bojoval,

tyto ranil, ony zabil,

v Maurech strach a hrůzu vzňal,

tak že řvali velkým křikem,

zkad přišel ten ďábel sem?

Smělce takto odvážného

neviděla posud zem.

Všecky popíchá a zbije,

v útěk nažene strach všem.

V samé Valencie brány

sevřel brzy Maurů dav,

až po lokty on se brodil

skrze Maurské krve splav.

Vyjma Cida jediného

žadný neřádil tak dnes,

a když všichni Mauři zbiti,

pak se vrátil Pelaez.

Cid stál a na něho čekal,

a když krok blíž k němu snul,

s opravdovým velkým plesem

Rodrigo jej obejmul.

A pak pravil: „Pelaeze,

rek jste, válčil vítězně,

taký ne, jenž zasloužil by

při kvasu dlít vedle mě.

Tam, kde sedí Alvar Faněz,

rozmilý můj sestřenec,

posaďte se v bohatýrů

osvědčených u věnec.

Na rekovské činy vaše

vždy se bude vzpomínat,

pospěšte vždy mezi reky

k stolu hrdin usedat!“

Od tohoto dne i nadál

slavné činy vykonal,

tak že v počet nejslavnějších

Cidových se reků vpsal.

Přísloví se osvědčilo

známé všem, pro jeho čest,

kdo se o strom dobrý opře,

dobrým stínem krytý jest.