III. Masopust.

Minuty uběhly za křiku sem a tam;

vlak rozjíždí se zas. Náš doktor zůstal sám.

Kraj pěkný oknem zřel, vše zelení se skvělo,

jak v duši od vzpomínek, jimiž srdce pělo.

Mně věru těžko je vše po něm tlumočit;

než když jsem započal, přec musím pokročit.

Aj, rozhlédněte se! Vlast naše jak by zmládla,

jak půlku ztratila by pohodlí a sádla!

Bez novin, táborů a schůzek klubistů,

bez impertinencí všech vládních „Pressistů“

jest rázem na nohou a ze všech úhlů země

už k Praze s nadšením se hrne dívčí plémě –

že muži měli by tu organisaci,

to politický přec náš úspěch vyvrací.

Ó, králi Masopuste! Čaroději velký!

Co ženského, ty vábíváš jak úly včelky.

Vzdělání literní – zvlášť je-li u Linka,

pak klavír, frančtina – to zas chce matinka,

rok v Drážďanech neb dva snad dívčí školy vyšší

(což na tom, prstíčky-li špatně česky píší?),

pak vařit, vyšívat – to vše zní pěkně z úst,

však pod tím všude, vždy k vám šilhá Masopust.

Jen rozhlédněte se! To přec je zemská správa!

Už stromy u cesty, mně zdá se, křičí „Sláva!“.

Toť hůř než o volbách. Hle, hlučných vlaků ruch,

jež k Praze hrnou se, by kazily nám vzduch,

a za to z vděčnosti prý v druhé třídě vezou

k nám pýchu venkova – kuřátka s majonézou.

To v české zemi, hle, po bílých silnicích

sta černých kočárů tak tvrdo hrčících

ujíždí k stanicím neb přímo do bran Prahy,

a v každém živý skvost se skrývá a tak drahý,

část naší budoucnosti, vzletu, odvahy –

ó, co vše kočáry ty vezou do Prahy!

Však nechme budoucna! To zatím na čtvrt roku

děvušky sjíždějí se k veselí a skoku,

neb do měst na zimu se tlačí noblessa,

a venku zůstává prý sníh a fadessa...

Tak bývalo a bude, car to nepřemění,

zvlášť rodí-li se chuť dál v lidstvu na ženění.

I víte, co to starostí dá, když jsou žně –

ni chvilku oddechnouti nelze spokojně.

Což teprv dívčí žně, když ku vdavkám to kráčí!

Ach, paní Laubová už sotva zdřímnout stačí.

Svou vidí dcerušku den ze dne rozkvétat

a ve snu ženichů ji hejno oblétat,

a každý lichotí se, rekovně se klaní –

můj bože, to přec ruší nejrůžnější spaní.

Však hůře, když se zbudí! Tam ty vidiny,

a milostpaní pozná, mimo prázdniny,

kdy z kraje studenti se za dceruškou honí

a každý myslí, že je zamilován do ní,

že vlastně pusto kol a žádných ženichů,

již o dcerku by přišli žádat v přepychu.

A přec jí starostné vždy srdce dí a káže,

že ne tak v chrámě kněz prý srdce na vždy váže

jak pěkný stateček prý, zlatý podárek,

bohatí příbuzní a lesklý kočárek.

I přijde starost, vráska, šedina se zjeví –

kdo nezažil, ať tich je; posouditi neví.

Co počít tu? Co radit? Světe předrahý!

Dí matička: „Nu, dcerko, jedem do Prahy!“

I hrčí kočár, škatul, kufrů plné boky,

v nich šaty, klobouky a milostné i sloky,

kukátko do divadla, v notách „Troubadour“,

tři vějíře a opis „quadrill à la cour“;

klavírní piesy, jimž sotva rovných najde,

s titulem vábným: „Echo von der Schweizer Haide“,

a cyklus veliký „Der Wundermonat Mai“,

kde klavír na píšťalky píská, na šalmaj

a hořké slzy loudí mladým dívkám z oček –

však celkem je ten cyklus májový sněm koček;

pak sešit písní – sama láska, měsíc, vzdech,

„An die Entfernte“ sluje nejpěknější všech.

(To všecko guvernantka Němka pořídila,

jež v prvních dnech se v městě českém kabonila,

však brzo šťastna byla v nové rodině,

neb zdálo se jí, že je doma, v Berlíně.)

A schází-li co ještě, to se koupí v Praze,

jen když to podle mody, třeba hodně draze:

prstének s srdíčkem a vkusný náramek,

též hosta umělce, jenž hrál zde, za rámek,

francouzský román – jen ne probůh zastaralý! –

„Literaturgeschichte“, spisek dokonalý

a objemný, pln jmen a „zářných souhvězdí“,

jen historie schází ještě čínské zdi.

Ta není doposud však u nás ještě v modě;

nuž, místo její kolínské je dáno vodě,

jež s kartáčky a prášky skryta do hloubky,

neb „Nezapomeň, děvče – poslyš – na zoubky!“

hlas matčin starostlivě zapřisahal dceru.

„Též po dobrém se poptej, slyšíš, po friseuru!

A co se šatů týká, kde to lepší, zkus;

ať třeba dražší je, jen když v tom dobrý vkus.

A bude-li ti při všem volná chvíle zbývat,

snad mohla u Pecha bys přiučit se zpívat.

Dbej však též na klavír! Též modou mladých dam

prý ,nauka o harmonii’, doslýchám.

Nuž, chceš-li, uč se též! Ba, co mi nedonesli!

Též barvami prý malují a křidou kreslí.

Snad také mohla bys – však o tom v Praze zvíš.

Jen dopodrobna mi to všechno domů piš!

A jak jsem říkala ti, všude započíná,

u celé řady dam, však víš přec, angličina;

snad také mohla bys... Jsou ovšem hodiny

prý drahy; chtějí to však lepší rodiny.

A prosím tě, jen hodně po francouzsku čítej,

též německy mluv pilně, čti, však nepřemítej,

bys mnoho pochytla. Jeť velký náklad náš.

Jsem samý strach, zda mým všem slovům víry dáš.

Však víš, jak celé město dosud připomíná,

jak loni škodila si doktorovic Mína,

když z Prahy radovic tu byli, starý pán,

a Mína seděla, však víš, jak tulipán;

neb slovo německy-li poví, pětkrát chybí.

A co strýc Houra? Vlastencem je, všem se líbí,

byl s poutí v Kostnici a kárá dceru svou,

že v společnosti mluví špatnou němčinou.“

A již již slzí – – Dcerka zamyšleně sedí,

a kočár drnčí cestou, ona oknem hledí,

jak telegrafní tyče jen se míhají,

vsi na pahorcích jak se z polí zdvíhají

a opět mizí; širé pole – lesík nízký –

tam hory – starý hrad, ač dalek, zdá se blízký.

A s krahujem, jenž náhle z lesa vyletěl,

též dívčí rozoumek se v dálku rozletěl.

Vše rady matčiny v něm víří v dlouhé řadě,

zlé s dobrým smícháno v něm hustě, pohromadě.

A k tomu ještě to, co družky radily,

co lesklých motýlů jí v mysl vsadily!

Ubohá hlavičko, v níž vše to má se směstnat

a v pěkný pořádek jak perličky se stěsnat!

Přec má též z Prahy psát, jak se jí zlíbila,

své Manči, Julči, Lorči, jimž to slíbila.

Kde času pak jí zbude, pro Kristovy rány,

přec bavit se a myslit na mladé též pány?

Však chytrá hlavička ví hned si pomoci

a neláme si proto rozum do noci:

to první všechno hodí na vše světa strany

a ve hlavičce ponechá si mladé pány....

A matka probírá se ze snů, utírá

si oči, mluví zas a slzy nabírá:

„Vy, děti, nevíte, co starostí a trudu

nám děláte, a ještě cítíte prý nudu,

když všechno sneseme vám, nač si zmanete;

zda jaká věc jest, jíž vy nedostanete?

Nu, Bohu poručeno! Buď jen opatrna!

Což, nebude tam též ten mladý doktor z Brna?“

„Dobrovský?“ dceruška dí, hledíc v okénko.

„Ano, pan Dobrovský. Nebuď hned, Helénko,

víš, s ním tak důvěrná! Ze prý s ním příliš mnoho

tančila’s u Šulců –“ „Nu, ano. A co z toho?“

dceruška od okna se k matce obrací.

„Vždyť víš, že nic! Jen dá to lidem mutací.

To bývá řečí hned!“ „A co mně do jich řečí?

S ním pěkná zábava; on jiných řadu předčí!“

se zalesklo a zaperlilo ze zoubků.

„Nu, co pak na tom! Vždyť je dobře, holoubku!“

„On ale není z Brna! Tak to řekneš snadně –“

„Nu, to je jedno!“ máť dí povolně a chladně.

V tom kočár vyhoupnul se, most hned zaduněl,

zněl zvolna podkov cvak, kůň pravý zafrněl,

pak opět rozdrnčel se kočár cestou tvrdou.

Minutku klid. Máť na hlavičku vzhlíží hrdou.

„A co víš o Julči? Pan Hrudeck zdá se jist?

Proč nedala’s mi číst poslední její list?

Teď třeba sdílnosti. Kdo – ne-li já – ti radou?“

„I co pak do něho s tou rozhejřilou bradou!“

„To zlá,“ dí, „řeč; ta zajde, jmění zůstane.

Jsem zvědava, zda přec ho Julča dostane.

Toť partie. A přece rád se k tobě točí –

tak chtěla bych, bys lepší měla k němu oči.“

„Prosím tě, maman –“ „Když je to s vámi kříž!

Ty básně, romány jsou jenom na potíž.

Vím, tobě Dobrovský se líbí – – Víš, co správce

ti řek’? ,Co po soše je krásné bez podstavce?‘

To zrovna na něho se hodí.“ Heléna

až podivila se, jak socha „bezcenná“,

nemá-li podstavce – a krásnou sochou v duchu

se sama vysoko čnít vidí v městském ruchu.

„A co se lásky týká, to je planý křik;

tu vždy a především, víš, rozhoduje zvyk.

Lidé si navyknou a často lépe žijí

než ti, kdo dělali jen s láskou komedii.“

„Maman, přec na pouhý teď jedem masopust?“

dcerušce vyhrklo teď z nevrlých už úst.

„Což dělat! Děti jsou přec děti – zřídka vděčny.“

V tom pískot ozval se, tak táhlý, nekonečný,

a dvířka kočáru již kočí otevřel.

Kouř zapáchl; stroj syčel kdesi, duněl, vřel;

hluk, hlomoz, běhání, v to signál kolikerý:

cvrnčení, zvonění; křik, váda s konduktéry,

až „fertig – fertig – fertig“ jako echo zní,

dí trubka vůdcova: „Nu, tož se k čertu hni!“

a stroj hned zahvízdne, až bubínek ti zbrní,

a s boucháním a vrzáním vlak dále drní.

Tak šťastně dojely máť s dcerou k nádraží,

zkad v druhé třídě vlak je k Praze odváží.

Je každý zná, to slyšet jen: „Á, milostpaní!“

přednosta stanice jim do dálky se klaní,

konduktér rychlíku, fiakr u štace

a vrátný v hotelu hotové ovace

jim dělají, jak jen je blížiti se zvětří –

i sklepník ví, že madame nerada tu šetří;

a proto s chvatem vše se hrne do škatul,

vždyť ví přec: Paní Laubová to ze Všetul.

– Než abych pravdu děl, máť dcerce ublížila.

Jak dcerky skoro vše, po matce Héla byla,

že zříce na matičku, říc jste mohli hned:

Toť Heléna! – přisnivše deset, patnáct let.

Nad míru střízliva jsouc, jedním přáním žila,

by v plese vynikla a vlasaticí byla

ach, s vlečkou živoucí těch smavých bytostí

a vrkotajících jen samou milostí.

I slyšela již šum a pestrou tlačenici

a hlasy různých jmen už slyší, záříc v líci.

a v duchu smála se už napřed, smála: „Ach,

jak směšný je, maman, jak směšný je tvůj strach...!“

V tu dobu v jiné straně Čech též, v milé straně,

kde Trosky ční jak stará sláva zadumaně,

na západ pod nimi v městečku Oujezdu,

kde jich však nevidět – se strojí k odjezdu.

Jeť Oujezd pahorkem kryt právě s oné strany;

dál rovina však, v níž pan Hrubý má své lány.

Tam vše dnes na nohou: jich klenot předrahý,

dceruška Jarmila se chystá do Prahy,

kde už jich synek dlí též, vyšší gymnasista;

teď zbude místo nich jim tesknota jen jistá.

„Tak, tak už, Toničko,“ pan Hrubý ženě děl,

„už čas se blíží, frnk – a ptáček uletěl.

Už vida stárneme,“ – a smál se pozoruje,

jak paní Hrubá honem ještě dožehluje

a skládá, urovnává vše své dcerušce.

„I jenom ty se nesměj naší berušce!

Kdo první zateskní –“ „Což dělat? Jsme už staří.“

„Toť je mi stáří! K smíchu!“ „Škádlení se daří!“

pan Hrubý v duchu smál se, se zálibou zří

k své paní, zda se nevrle přec zapýří,

a v duchu doznává, že je to bez vší hádky:

tak pěkné, stepilé, že není hned kde matky.

„A prosím tě, co chceš? Vždyť maturantem už

hned bude Vladík náš. Už hotový je muž.

A kytky rozdává...“ „Já bych mu dala kytky!“

„Nu, co pak myslíš? Snad jen algebru a bitky

a gramatiku louská?“ „I ten hlupáček!“

„Tím každý v ten věk zdá se; je však skotáček.

Však zdali víš, co řekl?“ „To bude as pěkné...“

„Tatínku, povídal mi, každý ti mi řekne,

jak maminku tu s Jarmilou jít uvidí,

zda je to starší sestra její... Závidí –“

„Bety!“ v tom volá paní. „Pojďte žehlit za mne!“

Což hněvu znamení, jak víte, bylo – klamné.

Už zvečeřilo se, a tiše nad Oujezd

sto tisíc veselých se vyhrnulo hvězd,

a v dálce nad horou rostoucí jasno stálo –

vycházel měsíc. Vše se sněhem zaskvívalo.

V ten čas, kdy mníš, že o čems lepším země sní,

své měníc myšlénky v to hvězdné osení,

Jarmila vykradla se do sadu a skokem

stanula u lipky se třesouc nad potokem.

Jsou vrstevnice. V den, kdy ona zrozena,

i lipka otcovou jest rukou vsazena,

a matka později k ní na kůl zavěsila

Madonnu sixtinskou; to reprodukce byla

maličká, stará, milá však. Ji v šťastných dnech –

čtvrt roku po svatbě – koupila v Drážďanech,

kdy sladkost mateřství tam z díla toho ssála

a v duchu přála si jí a o ni se bála.

Jí zalíbila se ta matka mladičká,

s očima velkýma střapatá hlavička

božského naháčka, jak udiveně zírá,

kde tolik andělů se zpěvných ponasbírá,

i orodovník kmet, laskavá světice

a andílků zvlášť pohodlných dvojice.

Z nich každý do mysli i do snů se jí vkládá –

no, přišlo děvčátko, a byla také ráda.

Když v lipku košatou již vzrostl útlý štěp,

byl na ni obraz dán; však nebyl vražen hřeb,

to matka nedala, než k spodní ratolesti

obrázek přivázala, v něm své vidouc štěstí,

jak v stromku dceřino. Ač muž se tomu smál

a zval to pověrou, strom s obrázkem rost’ dál.

Tam tedy Jarmila teď s kradmým spěchem vběhla,

by zlehčila si tíž, co na srdce jí lehla.

Až rozesmály se ty jasné hvězdičky,

spatřivše změněné ty mladé tvářičky,

a každá nahýbá se k družce, šepotá si:

„Z kterého románku pak vybrala to asi?“

Už běžíc po dvoře, zahlídla snivou zář

skrytého měsíce i hvězd všech vlídnou tvář,

jak s výše tajemné a s duší povznešenou,

mladistvě rozhřátou v zem hledí zasněženou

a pozorují vše ty lidské zápletky –

je v duchu vděčna jim, že přišly za svědky.

Však běží dál, zavrzly u sadu již dvéře;

teď dolů schodů pět; na jejich konci v šeře

dvě sošky kryje sníh; z nich jedné ulítla

již ruka, Jarmila tam o ni klopýtla;

jen k lipce dál – obrázek čerstvým zdobí květem,

minutku postojí a zpět se vrací letem.

Chtěla by modlit se, chtěla by zaplakat,

chtěla by do srdce ty hvězdy zalákat,

však nijak nelze jí, vše v mysli se jí mate,

s modlitbou, s obrázkem sršivé nebe zlaté

se míhá před zrakem, i lipka, tichý sad,

i dvůr, jímž ubíhá, i sošky, sníh i chlad,

a stojí jenom on, tak nepohnutě stojí,

a ona vidí ho a těší se a bojí.

Co viděla, třpyt hvězd a skryté luny jas,

obrázek v šeru, vše, vše pro ni má svůj hlas,

a je to lásky hlas – však on jak němý stojí,

a z něho sálá žár – jej cítí v nepokoji.

„Dobrovský!“ šeptá hruď, však nešeptá tak ret,

tak nezašeptal by jí za celý ten svět;

jen srdce v úkrytu ten šepot sladký tlumí,

jak voda pod ledem když o jaru si šumí.

Ten večer u Šulců, domácí první ples,

jejž v Praze zažila, jí nejde z mysli dnes,

jak totiž on, jak vešla, zadíval se na ni

a chvíli pohlížel, ač s domácí stál paní

a cos jí vyprávěl, tak – říci nelze jak –

tak nevýslovně měkce – ba ne, naopak –

v tom vzhledu žár byl, sladkost, síla jakás milá,

nu, slovem, duše se mu u ní zastavila.

Tak ona vykládá si, cítí, věří též,

a není možná, by to klam byl nebo lež.

On sic s ní mluvil málo, míň, než jak se sluší,

však právě tak si představovala to v duši,

že muži hrdi jsou vždy, zvláště s počátku,

a proto viděla to všecko v pořádku.

A v sadě ticho zas, to ticho veliké,

jímž noc nám konejší bolesti všeliké.

V něm hoře rozseju, mníš, zladím srdce chudé –

a pravdu, brachu, díš; však kořen přec jen zbude.

Když přeběhla již dvůr se chvějíc celičká,

najednou viděla, jak spadla hvězdička.

A dětské říkadlo hned v duchu se jí kmitlo:

„Hvězdičko, shoď mi mé přáníčko!“ – Teď slítlo!

Jak pod krov vlaštovka po schodech utíká

bez dechu, zardělá, div se jich dotýká.

„No, to je nerozum –“ v kuchyni volá matka.

„Až sem jsme slyšely, jak bouchla přední vrátka.

Vždyť všecka hoříš jen! Kde’s byla?“ – V zahradě.

„A co tam?“ „A tak jen.“ V cestovní náladě,

jež domem ovládla, se dál už matka neptá.

„Šla rozloučit se,“ hlas jí v duši mile šeptá.

Však brzy uslyšela lepší otázku.

„Kdo pak tu růži dal tam v sadě k obrázku?“

se otec při snídani ptal. – Vše chvilku mlčí.

„Já,“ dcerka dí a zahořela jak mák vlčí

a plna rozpaků jen srká kávu svou.

Však matka zahlídla tu tvář tak zardělou

a věděla už vše, vše ve svém srdci prostém:

že nejsou sami zde, než s vážným, novým hostem.

Ač tušila to, byla překvapena přec,

a oči volaly jen: Divná, divná věc!

Ty její popěvky a časté zamýšlení

ji připravovaly sic na to překvapení,

že často vzhlížela k ní déle úkradem

a srdce roztávalo nad tím pokladem;

než to jen pohled vždy, jen pohled býval pouhý

a nejradš v polibek vždy přecházíval dlouhý.

Však pana Hrubého tak nevyrušil květ;

on dále při kávě svou „Politik“ si čet’

a prohlížel pak korrespondenci svou denní

bez kradmých k dceři pohledů a zamýšlení.

A všickni zamlkli. Tak bylo laskavé

to jejich mlčení a měkké, poutavé,

a jím cos táhlo jak ta tichá cesta mléčná,

plničká světů tajemných a nekonečná.

Že host tu sedí, jakoby ho přivázal,

cítili; nikdo však se po něm netázal.

„Chceš trochu smetany?“ dí matka jasně k muži,

však ne tak smetanu, jak Jarmilinu růži

má na mysli, kde teď se shlukly – kdož je zná! –

jakási lítost, strach a láska vítězná.

S ní vstala od stolu i Jarmila a tiše

šla do své světničky, ba vběhla v zmatku spíše.

I v ní dnes dusno je – chtěla by vyletět

v ten širý, bezmezný jak včera večer svět;

než cos jí šeptalo, že svět ten dost má místa

zde, v této světničce, jak malá je a čistá,

a že dřív spokojit se musí v srdci svém

a tomu světu učinit je domovem.

To všechno ale tak se přetěžko jí zdálo,

a nelze ani, by si srdce odplakalo.

„A co by přetěžko? Mít ,kdyby‘ jedinké –

jen jedno jediné mít ,kdyby‘ prostinké,

a tato světnička celičkým bude světem

a svět ten celičký jediným bude květem.

Proč neutrhnout jej?“... V tom už se roztrhla

ta jemná myšlénka, a očka zavlhla.

Již klidu nebylo v té světničce tak ladné,

ni spokojenosti a veselosti – žádné.

„Nuž rychle dělejte! Je svrchovaný čas!“

nedlouho na to zvolal otcův zvučný hlas,

a za čtvrt hodinky už dámy k dráze jely

na saních příjemných; rolničky zabřinčely.

Vzduch leskl se, jak jiskrami by proset byl,

sám krystal ledný, jenž se v ostří jehly slil,

a jichž se třpytilo tu vrstev statisíce;

zrak nezachytl jich, však cítilo je líce.

Zem byla běloučká, však s modrým blankytem;

aleje u cesty, jak jel bys úkrytem

kdes černokněžníkovým – stříbrny teď byly,

a vísky jakby střechy bílé pochýlily.

Tak čist byl obzor. Tam až hory skví se kdes –

to Krkonoše jsou; tu prošedivěl les;

zem, cítíš, ráda je, že sníh ji pokryl hebce;

spíť v rolích zrno jí, jak děti ve kolébce.

A sáně letěly tak ticho, měkounce,

tak hladko, sotva šust jich slyšet lehounce,

že hebká jízda ta v nezvyklém, měkkém tichu

Jarmilu dráždila až k hlasitému smíchu,

až matka dí: „Jen nevyleť mi ze saní!“

a s cesty na stromy usedší havrani

zobáky kroutili, co za jízdu to divou

a koně pekelné s vlající bujně hřivou...

A jak tak jely hlasitě se bavíce

a, toť se ví, o plese nejvíc mluvíce,

máť na dcerku se usmála, jak máť jen může:

„A co pak, přec mi pověz, co pak ona růže –“

„Ale ne, maminko!“ Jarmila zarděna

v ráz matčina se uchopila ramena

a hned se přitulila k ní a zavěsila.

„Přec nebraň, nadarmo bys růže nenosila.“

„Ne, ne, ne!“ ještě víc se k matce přitiskla

a z duše mladičké div si teď nevýskla.

„Tys blázínek!“ se matka rozesmála chutě,

a sáně letěly, jak loď když letí vzdutě.

Kraj v sněhu pod sluncem se začarován zdál,

vzduch stříbrnou tkal báj: „Byl jednou jeden král...“

Dní prchlo několik jen v přípravách a chvatu,

jaký as vějíř, šperk by nejlépe šel k šatu,

až přišel den všech dnů, ta středa lednová,

den ze všech nejdelší, jež paměť dochová.

Již večer schýlil se, a Žofín zrovna hoří

od sterých plamenů, jež divné hvězdy tvoří.

Jak líčit to, jak začít? Líčit onen šum,

ryk zbrklých kočárů, či zvědavých bab tlum,

i slečny přestrojené ve služčiných šatech,

jež jak by po požárných byly automatech

sem svolány, tu očka pasou všetečná

a tuží ústka hebounká a výřečná,

jen chvílemi se ztiší, vzdychnou: „Ach!“ a „Jé!“,

když z vozu anděl vyjde, bílá lilije,

jak luna ze mraku, jen mihnouc se jak sen,

a zástup zaražen zří, jako oslepen,

až kočár vyruší jej, z koní sálá pára,

vystoupí dáma – hlas nevole: „I ta stará!“

Ten údiv veliký, když herka přibelhá,

div že jí dech neb drožce péro neselhá,

a z drožky vystoupí – hle, stvořeníčko zlaté,

div že ho v zimníku přec pracně vyhledáte;

on sotva z třesavé té sféry v průjezd vylezl,

již podivení zní: „Aj, že ho uvezl!“

Ne, nechci popisem tím kazit sobě péro.

Spíš líčil bych, mám chutí věru tisícero,

počátek pravý, první: dívek strojení,

jež první čeká ples, snů třpytné rojení.

Toť nálada! Ač klidno, mře vše nepokojem

jak v noci tábory před blízkým z rána bojem.

Vítězstvím vnadí se tu hrudi s obou stran,

klid zachovává jen ten čtverák markytán.

Dle map všech na stolech štáb celý v samém vzletě,

jak po plesové když jen soudíš toaletě.

Však stačí maličkost, nepravá zprávička,

a čert vzal projekty – rozbolí hlavička.

Ba tak: vše klidno zdá se, mře však nepokojem

jak v noci tábory před blízkým z rána bojem.

Dnes dům jak přísná tvrz: jen friseur vejít smí;

dnes salón šatnou je s parkety lesklými.

Kdož ihned vyzná se v té bělosti až sněžné,

v tom růžném nádechu jak měkké květy něžné

voňavých jabloní? Kdož popíše ten šat,

ten střih, ten vkus, vrh záhybů a stuh a snad

i nevkus křiklavý? Což účesy ty různé,

pár zrnek démantů v nich, jiné opět luzné

jsou samy sebou již, tou krásou klidných čel,

tu dumných, veselých, a kdož by zamlčel,

že znešvařených též zle pochopenou modou,

již nevyčistíš zaříkáním ani sodou?

Než myslím: střevíčky a účes, vějíř, šat

vždy bývá nejlépe jen dámám přenechat.

Dnes všude bez toho už špatně obědvali,

kde dcerušku, zvlášť poprvé kde, na ples brali.

I strojí se a leká, srdéčko se chví,

ach, co v něm písní, v hlavičce co snů dnes tkví!

Maminka pomáhá, dva kroky odstupuje,

zda ta neb ona stuha dobře vystupuje,

nazvedá zrcadla – vše jen se mihoce –

a v plaché dcerušce srdéčko buchoce,

chuť k jídlu ta tam, pobledlo už líčko,

máť hladí hlavičku: „Přec pojez, Anduličko,

ať není tobě mdlo! Jeť dlouho do noci.“

I papá mrzutý teď spěchá k pomoci:

„A já ti poroučím: Jen chutě pojez, Ando!

Chceme-li jet, vše musí jít dnes na komando.“

„Ale já nechci dnes“ – dí plačky koťátko.

„Já ale chci –“ dí velitelsky papátko.

„No, nech ji, tatínku!“ máť chlácholí ho v mžiku,

a žezlo tátovo, huš! vběhlo do šuplíku.

„Nu tak! Buď Bohu dík! – Šla Katy k fiakru?“

dí máť – v tom vedle v ložnici to hřmí jen od – sakrů.

„No, muži!“ – „Ale tatínku!“ – „Kde pak je Katy?“

„A co jí chceš?“ „Éh, háček ulít’ od kravaty!...“

„Nuž, pojďme již!“ dí máť. „Udělej křížíček!“

A vyšli, poslední – pan sládek Troníček.

I mohl bych teď líčit, odbočiti trochu,

ký obraz vznáší se jim, jakých asi hochů,

zda šavle břinkavá či mrštný paragraf

či mladí umělci či paklassický mrav

či těžcí kapři, sumci s měkoučkými zraky,

již dýchají tak ztěžka těhotné jak mraky,

však na váhu jdou jejich kursy, papíry,

že mnohý sok jim couvne, jak myš do díry.

I mohl bych teď přidat ku líčení tomu,

jak na schody se sběhly všechny služky z domu,

by viděly – jak chtěly by s tím do novin –

jak slečna domácí jde na ples na Žofín.

Už dříve zvěděly, kdo slečně šaty šije,

že talji, šeptaly, má tenší nad lilije,

z Paříže vějíř prý, a kytku „advokát“

že mladý poslal dnes, jenž má prý slečnu rád

a ví, že její dům má sklípek na dukáty;

to dnes až zvěděly však od kuchařky Katy.

A všude jinde, co tu srdéček se chví,

jak do šatů se strojí, jež se jenom skví!

Tu na Příkopech hlučných u sestřičky Fany

ve vší své kráse, líce lehce pudrovány,

Heléna stojí zahalena v kožíšek

jak z cukru bělostný – dal jí ho Ježíšek –

a čeká neklidna, až služka s lampou jasnou

otevře dvéře na tu pouť – ach jakou? Spásnou?

Dupká si nožkou takt o lesklé parkety,

a valčíkový krok, v němž čáry zaklety,

si opakuje teď a „Bože!“ – trne stále,

„kéž jen je šťastnější, než v Linkově byl sále!“

A při tom v duchu mih’ se jí pan Havránek,

též Pavel Dobrovský a lieutnant Kofránek,

však nejvíc doktor Hrudeck zabzukotal v hlavě

jak čmelák u květu, než sedá k medné šťávě.

A také Jarmilu už kočár jako ďas

odnáší na ostrov. Žik – žik se míhá jas

a záře žlutých lamp a výkladních též skříní,

i na střechách a stromech mráz vykouzlil jíní.

Svět jako v pohádce. Zamrzlá Vltava,

měsíce vyšlého tvář bystře zpytavá

pohlédla k Malé Straně, na báň Mikuláše,

až zlatem zaplála. Pak mráček nad ním plaše

se zjevil – rozplynul... Most Karlův dál se tměl,

a každý ze světců, ač ojíněn se skvěl,

tak ostrý vrhal stín, že most, mněl’s, přeřezával.

Pod mostem Vltavin se kožich probělával.

A za ním staroměstských věží zástup ční,

jak v poli nad vojskem ční řada korouhví,

a blankyt čist byl – on jim hvězdná hesla dával...

Byl volný nyní most, utichl vozů nával;

i mohla Jarmila ujíždět jako šíp

a ujížděla též, však mysl ještě líp.

Ač skoro stála jen, by nesmačkala šatů,

přec na zad shýbla se a v rozčileném chvatu

s tak dětskou radostí najednou zatleskla,

jako by zvěděla, že po čem zasteskla,

už na ni čeká tam a všechno, vše se splní,

co srdcem zmítá jí a v hlavičce se vlní;

však rukavičky ztlumily tu záminku,

že potlesk němý byl a ušel maminku.

„Dej pozor, Jarmilko! A dobře schovej nožku!

Není ti zima?“ „Ne, maminko, ani trošku.“

Než, nač těch dlouhých řečí? Vstupme raděj’ dál!

Hle, v mihotavém lesku plesem šumí sál

jak svatojanská noc. Cos bájného v tom ruchu.

Mníš, čekáš, věříš málem, u vonném tom vzduchu,

že náhle vyletí pták bílý, oblačný,

vil družina, jich šat – lesk luny průzračný,

motýli obrovští a s duhovými křídly

a roje světlušek, jež pak jen víly shlídly,

již pestrým spěchají k nim třpytným neladem,

by na čele jim vykouzlily diadém.

A oslněn jsa divem, nejsa schopen slova,

zříš, letem zdlouhavým jak žhavooká sova

do sálu vlétla plaše, oblétla jej v kruh

a na kraj galerie sedla jako duch.

Aj, šotků nachových, jak se slunce by slétli,

z planoucích kalichů jak motýlové světlí,

se hemží pitvorná a směšná směsice

a šplhá po palmách, svit lovíc měsíce.

A slyš, slyš, v šumu tom a ruchu, vůni, jasu

žal prudký pocítíš, žal známého ti hlasu,

a poznáš po chvíli, že tvá to touha lká,

a výskot tlumený že z prsou proniká,

až šotek rytmus nabídne tvé touze ruku

a ztiší zvlněnou ti hruď i strastnou muku...

Tak šotek fantasie leckoho už nes’,

než ještě započal ten šumný, hlučný ples.

Již sál se plnil šumem. Výboroví členi

jak hasiči, když hoří, jsou již pomateni,

a jako s putnou vody mnohý utíká

a dámu chudičkou kams chvatem zavlíká,

pak postaví ji, dí, že jest jich zváno mnoho,

a k sobě řekne: „Dál, dál, slavnostní má noho!“

I s cukrovaným smíchem letí v poskoku,

co krok, to „Prosím –!“ zvolá, vraziv do boku.

Co něžných děv tu stojí jako rosné vláhy,

a vážných paniček zas sedí z rovnováhy!

Tu paní Rozkošná, choť z Chlumce statkáře,

a paní Formánková, choť zas notáře,

se baví s paní Vranou, chotí obchodníka,

a s paní Vondráčkovou, chotí továrníka.

Vše v toaletách těžkých, jak připouští věk,

tu sedí s grandezzou. Co chvíle mladý rek

se klaní, dává v řeč a šilhá k slečně dceři

a dle jich pohledů své řeči dojem měří.

Však korunou se skví a nad vším září dnes

tam z lóží bohatých kruh dam v ten pyšný ples,

toť ladies patronesses; tak tu září právě

jak velké drahokamy v krásné dívčí hlavě,

zvlášť paní Raddová, roz. Hořejší,

z rodiny patricijské dcera nejstarší,

máť krásných děvušek, kol nichž se všecko tlačí,

co z mladíků zač jest, i muži trochu mladší.

Vše vzhlíží k nim: pán, dáma – ale dámy zvlášť –

a vzhled ten plodí radost, ale také zášť.

Však záštím nechceme si náladu svou rušit;

radš poslouchejme dál tak divně srdce bušit.

Tu se svou rodinou pan Hájek, Studnička,

rod slavných uzenářů, jak pan Jedlička;

pak stará dynastie sládků, městských radů,

houf velkoobchodníků (nečti velko v zadu!);

šest radů císařských a dvorní jenom dva,

ni jeden tajný však – těch u nás nebývá;

pak tucet lékařů, půl kopy professorů,

zvlášť školy vysoké tu září v pyšném sboru;

sem tam též zemský soud i pár též fiškálů;

ředitel divadla, baletu, špitálu,

a množství občanů, jichž státem „Alma mater“,

a zlaté mládeže; jen nepřišel pan páter.

Z těch ženatých byl každý pátý – advokát,

z těch svobodných byl každý druhý – literát.

Teď také Pavel vešel. Rozhlédl se plaše,

zrak bystrý neutkvěl mu nikde. „Dámy naše

dělají drahotu“ – děl k druhu Antoši,

a mlčky rozešli se s plachou rozkoší.

Pak s lehkou odměřeností se prošel sálem,

dnes nechtěl zastaven být ani samým králem.

Však nespatřil jí nikde. Jako ve snu žil.

Věčností zdála se mu minuta těch chvil.

Myšlénky nebyl schopen, dech mu sotva stačil,

jen prudký nepokoj se v tepnách jeho zračil,

jež jako taktem dlouhé chvíle čítaly,

co v mladém srdci jarní blesky lítaly.

On čekal, čekal dnes, jak mladá duše čeká,

jež šustu každého hned radostně se leká.

Jak s kuklou mravenci jdou s damou páni tři,

tu dva, tu pět – a každý Pavla rozjitří.

Tak školákem jsa malým vyhlídal on kdysi

své matky příchod. Šel daleko jí vstříc. Rysy

už města zmizely mu, přešel druhou ves,

už večer blížil se, a v mhu se tratil les,

a on jen dále šel a vyhlídal a čekal

a všech, kdo přicházeli, radostně se lekal,

již z dálky směje se a v duchu vítaje

tu milou tvář a polibky už čítaje.

Než klam jen každý nesl. Noc už byla čirá,

už odzvoněno ve vsích – zpustla cesta širá.

Slzami kropil cestu vraceje se zpět.

Však zbudiv se co zří? Div neoněměl ret!

Hle, u postele jeho s láskyplnou hrudí

matička sedí čekajíc, až sám se zbudí...

– „Ach, měkký snílku, jen se, probůh, nerozplyň!“

hlas vnitřní směje se mu – „Jen se nerozplyň!“ –

že Pavel zarazil se, vzpamatoval mžikem.

Však na krátko. Vír citů rostl prudkým šikem.

A tucha nevýslovné slasti prsou tluk

v něm zrychlila, jej měníc v divosladký zvuk,

až dech se tajil. Byl jak socha Memnonova:

„Heléno!“ ševelil mu dech jak vesna nová,

tluk jeho tepny šeptal bouřně „Heléno!“,

a každý jeho pohled toužil „Heléno“;

on jménem tím dnes žil a myslil, jím se soužil,

všech citů tajemství v něm zjeveno mít toužil.

A kdyby pravdou nebylo, že pevně stál,

jen trochu bled jsa, dumný, prohlížeje sál,

já řek’ bych – ač to leckdo vřadí do nesmyslů –

že zvuk ten „Heléno!“ ho pozbavoval smyslů.

Podoben soše, ač se jako struna chvěl,

stál bez hnutí; jen zrak se nedočkavě skvěl.

Též skrblil slovy. Měl tu mnoho známých druhů,

již ruku podávali se přezdívkou „sluhů“

a tázali se: „Jak se vede? Koho čeká as?“

a do ucha mu šeptli: „Než vám zřídne vlas,

radš pěknou žínku uvést pomýšlejte domů!“

Ni jedním koutkem Pavel neusmál se tomu.

A k řečem ostatním děl „Ano – Ne – Ba tak“

neb „Nevím – Zajisté“, a sálem bloudil zrak,

že leckdo pomyslil si chrle zlostné vzdechy:

„Ten chlap si jistě myslí, že už spolkl Čechy –“

a těšil se, jak u známých ho zřeže dnes,

a v duchu líbaje ho na smrť, bral se v ples.

Víc Pavel bál se dam, ač nerad se jich stranil.

Však také na dlouho těm stykům nezabránil;

neb známý doktor neteři ho představil,

přimhouřiv oko, by ji dobře pobavil.

Tak! Pavlu dělaly se před očima mžitky.

Vysoukat nemoh’ z hlavy ani jedné nitky,

by třpytila se slov a frází pozlátkem,

jež švihák odříkává v proudu přehladkém.

Než doktorova slečna pěkným byla zjevem,

rozmilá v hovoru i smíchu, jenž byl zpěvem,

že Pavel rozhovořil se s ní za chvilku

a zaprosil si u ní druhou čtverylku.

A když tak za rozmluvy sálem prošli spolem,

hle, Pavel kradmo stále pozíraje kolem,

ucítil v těle náhlou krve proměnu

a vedle sebe vidí, vidí Helénu.

Helénu spatřil, černý roj ji obskakoval

komárů ve fracích a zvědav nakukoval

v pořádek taneční – to Pavel viděl, hoj!

jak mouchy dotěrné chtěl rozehnat ten roj –

jsouť páni milovníci zarytými sobci

a mžikem podrážděni trkaví jak skopci.

Ó, stave smutný, touhou po své milé mřít

a s houfem sočíků ji v plné slávě zřít,

jak všichni tlačí se, chtí mluvit hlasem kosů,

a kterak skřipce při tom padají všem s nosů –

co divno tu, že smích se rodí v prsou, vztek?

Nuž říci mám, jak náš tu zachoval se rek?

Ach, s jemnou úklonou, jak nejlepší se zdála,

svou dámu prosil, by mu malé chvilky přála.

A doprovodiv ji, kde madame seděla

a lornětem v ty davy šumné hleděla,

vzdal damám česť a rychle – srdce slyšel tlouci –

šel hledat Helénu pln strachu, tužby vroucí.

Již hudba ladila, a rozjařen byl sál,

šum zvětšil se – hle, Pavel před Helénou stál.

Setkání chladné: tvář jí zdá se trochu zbledla,

pak úsměv zvědavý, když mlčky k němu vzhledla.

To nebylo, jak snil; smích ucítil jak bič,

jenž srdce šlehal mu a radil: „Pryč! Pryč! Pryč!“

Pán cizí kráčel s ní, dva za ní následují –

čas byl tu drahý – „Odpusťte, že vyrušuji!

Smím žádat o tanec?“ „Jsem na vše zadána.“

„Na vše!“ děl Pavel. „Toť má sázka vyhrána!“

Heléna pohleděla nerozumíc tomu.

„Já totiž“ – Pavel smál se – „vycházeje z domu,

sám se sebou se vsadil. Divný jakýs hlas

mi šeptal, že mi tanec uschováte v čas:

já nevěřil však, vsadil se a – vyhrál sázku.

Již promiňte mi: pán zde čeká na procházku.“

Chtěl odcházet, vši směšnost cítě chvíle té.

V tom „Nemohla jsem vědět, že zde budete,“

Heléna šeptla; hlas tak měkký byl. „Ni tušit?“

řek’ Pavel se smíchem, ač nitro slyšel bušit.

Heléna mlčky rychle sáhla k vějíři

a kynula, by dál šli, svému rytíři.

„Je ostatně to přání domýšlivé vskutku!“

se Pavel dále smál, však hned ucítil důtku,

hlas vnitřní: „Tlacháš!“ děl, v něm cítil smích jak bič,

jenž srdce šlehal mu a radil: „Pryč – pryč – pryč!“

Však ač hned souhlasil a uznával tu radu,

přec nemoh’ odtrhnout se, přervati tu vnadu,

jíž zjev Helénin pln byl, na něho jíž vál;

on v trapné minutě té pokročil s ní v sál.

Jen v Helénině ruce Velký vějíř bílý

van dýchal kolem. Vše již ku tanci se chýlí.

Tu cizí pán řek’ s úctou, jak je povděčný,

že včera čtverylky dvě dostal od slečny,

však je-li slečně libo, ať ho jedné sprostí.

Heléna nazvala to „milou laskavostí“.

„Nuž je-li vhod vám? Je však první s půlnoci!“

Jakéž tu vytáčky a výmluv pomoci?

I rychle zapsav se, by skončil tuto scénu,

„Jste velmi laskava!“ řek’ vzhlédnuv na Helénu.

Než slov těch nezaslechla. Hudba spustila,

a v sále, kde dřív smečka vleček šustila,

v ráz bylo ticho. Zní jen hlasy: „Předtančení!“

Se šňůrou zelenou, jak schválně naučeni,

pobíhá slavný výbor, jakby měřil lán.

V kout, ku zdem dámy musí, na „ostrov“ zas pán,

by osm vyvolenců volnou dráhu mělo

a obecenstvo těsná pérka šlapat smělo.

Aj, obraz slavnostní! Tu letí jako šíp

pan předseda, že věru nelze tančit líp;

též štíhlý jednatel jen s damou svou se vznesli,

spirálu vkusnou tancem stejnoměrně kreslí,

že mistr taneční jim „Bravo!“ zašeptal,

bez toho kolik dní se s nimi nareptal.

Však zato pokladník, jsa zavalitý trošku,

jak stěna bledý umdlen postrkuje nožku,

neb o hon celý zůstal v kole pozadu,

a pot již studený mu vstoupal na bradu.

Ví kozel, tomu kolu konce věru není,

že už si myslil: „Ďas vem všechno předtančení!“

Ó, kéžby okamžik ten na plátně se skvěl,

pan předseda a náměstek a jednatel

a za ním pokladník když první tančí túru

a výbor ostatní jim slavně drží šňůru!

Kéž příštím pokolením v milou potěchu

zazáří jména výborů, co bez dechu

tu šňůru drželi tak s přesvědčením pevným,

ve zprávě spolkové a písmem velkým, zjevným!

Na štěstí žádný nepad’ (měl by z toho vztek!);

„Již si to odbyli!“ tak mnohý divák řek’.

A sotva dořekl, valčíku sladké zvuky

tak jásavé a vroucí slavičí jak tluky

teď sálem zazněly, jak jara dech by vlít’,

že byl bys touhou zalkal, ba snad na hlas škyt’.

A sotva první zvuky k lepým davům slétly,

již jako motýlů roj třepetavý, světlý,

v lehounkém splynutí se páry míhaly

a v pružném poskoku se letmo stíhaly,

jak unášel by každý štěstí svého králku

kams v palác, háj neb přístav, na hvězdnatou dálku.

I zdálo se, jak mocný kouzelníkův prut

by ruch ten vzbudil tu a zahnal dumný rmut,

vlil očím jiskřivost, rtům ševelivé šlehy

a živůtky zas plnil krásou dívčí něhy.

A byla ona hudba pravý čaroděj:

„Oj, kde jsi ty, sokolíku? Křídla rozpínej!

Hleď, jak toužím, jak se soužím – k srdéčku ach, spěj!“

Tak hudba pěla houslí rozzpívaných touhou,

že hruď se svírala již melodijí pouhou.

A jako v odpověď roh lesní škádlí, slyš!

„Kterak že bych, holubičko, sletěl k tobě níž?

Unes’ bych tě do daleka, snad až v prales tmavý,

láskou snad bych usmrtil tě – sokolík jsem dravý.“

– „Ach, jen sleť a přitul mi se k srdéčku jen blíž,

sleť, ach, sleť, můj sokolíku, zažeň v srdci tíž!

Na tvá prsa, sokolíku, hlavičku si dám;

na nich nechť i třeba umru, v sen se zkolíbám!“

– „Počkej, počkej, jen co schvácen dechu nasbírám!

Vždyť po tobě, holubičko, věř, už umírám.“

A on letěl sokol dravý – aj, až les se shýbal;

pod křídlo vzal holubičku, líbal ji, ach, líbal.

Tak hudba živě hrála, že by duše výskla,

a svými zvuky v sále srdce k srdci tiskla.

I bylo viděti – všech jevila to tvář –

jak z očí jiskří radost, šťastná sálá zář;

jak bezstarostně vše a vesele tu dýchá,

král Masopust že samu slast v tom sále míchá

jak v kotle čarovném; ba zdá se, blankyt sám

tu kázal do tance svým zlatým hvězdičkám.

Tak výmluvna ta hudba byla, že i samy

se mile usmívaly vážné gardedamy

a naslouchaly chtivě, až se zarděly;

éh, mnohým úzko bylo, že jen seděly.

To každá tiskla lornět, nahýbaly hlavy,

zda s jejich svěřenkou teď tančí on – ten pravý.

A řada vzpomínek se jiným vrací zas,

co jim ples první přines’, „bláznivý ten čas“,

však v tom se shodovaly všechny bez výjimky,

že teď ti páni víc než tance dbají sklinky.

„Ba věru,“ paní Vraná tvrdí, „je to kříž;

ti mladí páni, zdá se, stárnou nyní spíš...“

Však víc než všichni Pavel cítil v srdci mladém;

on též byl sokol dravý, jenž však zmíral hladem.

Hle, sotva valčíku takt první zavířil,

k Heléně jakýs mladík ihned zamířil,

že první je s ní zadán, připomínal sladce

a za každičkým slovem uklaněl se hladce.

A kolem pasu vzav ji, vznesl se jak pták –

Helénin s Pavlovým se při tom setkal zrak.

Stál Pavel nedaleko. Kolem vše se točí,

on s Helény ni chvilku nespouštěl svých očí

a plným dechem vnímal hudby vábný hlas,

to toužné volání: „Pojď, k objímání čas!“

I slyšel celou bouři prudkou v prsou hráti

a cítil, že mu nelze déle klidnu státi.

Hle, Heléna se vrací, dotančil s ní pán,

jen mžik – a Pavel před ní stanul touhou štván.

„Ať zadán, nezadán, já s vámi tančit musím,“

řek’ laškovně, však zrak mu hořel: Umřít zkusím!

Zrak problesk’ jí – tak koketně, ne blahostí –

a s pěknou úklonou mu řekla: „S radostí.“

Teď teprv poklonil se Helénině matce,

jež na něj usmála se, jak má zvykem, sladce.

„Mám vlastně důtku dát vám; teď však krátký čas.“

V tom Pavel ovíjel už Hélin vkusný pás.

Mu smích ten protivil se; vzhlédl k ní dost chladně

a Héle do očí radš pohlíd’ nenápadně.

A sotva jen se dali v lehký, zvolný let,

v krok, jenž se zpěvavým zdál, jak by šlapal květ,

a k němuž srdce samo melodii pělo,

k Heléně Pavel shlédl, slovo se rtů sjelo:

„Je otázkou mi, na niž hledám odpověď,

jak, slečno Heléno, jste mohla nevědět –“

„Že s vámi tančit budu? Nemohla jsem vědět,

i bála jsem se, víte, že zůstanu sedět.“

„A proto předala jste se –“ děl Pavel jako v snách.

„Je první můj to ples, a tu má dívka strach.

Vy ani nevěříte. Jen však pomyslete –“

tu zarděla se, kohoutek tak v žitě kvete,

„bych seděla jak madame –“ Pavlu lehký smích

rty přelítl, však necítil ho v prsou svých.

„Na mne jste tedy nemyslila?“ pravil tiše

a čekal na odpověď, že ji ve hruď vpíše.

„Vím, že tu mnoho známých máte.“ „A co dál?“

Heléna mlčela, hloub ulétali v sál.

„Ach, zajisté, svých známých zapomněl bych brzy.

Ta vaše výmluva je pěkná, až mne mrzí.“

Heléna lehko hlavou pohodila v zad,

zda nikdo neposlouchá jich z těch hustých řad.

A hudba pěla houslí rozzpívaných touhou,

že hruď se svírala již melodijí pouhou.

A lesní roh hlas rozpjal jako ruce, slyš!

„Kterak že bych, holubičko, sletěl k tobě níž?

Unes’ bych tě do daleka, snad až v prales tmavý,

láskou snad bych usmrtil tě; sokolík jsem dravý.“

A kol to šumělo té hudby ssajíc sílu,

smích zazníval, a Pavel unášel svou vílu.

On unášel ji mlčky sladkým rytmem hnán

a střízlivostí slov a vzhledů jejích štván.

A on se poddával a proti vůli měkl;

však zrakům gardedam už také neutekl.

„Ach, to je hezky dnes!“ dí paní X-ová.

„Tak, jak se říká, herzlich – intim... Tam ti dva –

jen kouknou se – “ dí k sousedce, jež mlčky sedí,

„von celý zaberaněn do ní pořád hledí.

Co ta jen na něm má! On prý je v direkci,

a ona repetí prý: ,Já ho chci a chci!‘

a má přec dům, a jaký! Bránu zlatou!

To teď ty školy, vědí, tak jim hlavy matou.

Ale je to dnes hudba! To je ňaký hluk!

To jistě hraje osmadvacátý pluk.“

V tom hudba do bubnů svou sílu všechnu vkládá,

až rázem, jakby uříz’, zmlkla. – Promenáda.

Šum zazněl, jakby step se vzbudila v ten čas;

smích, štěbot. Heléna si popravila vlas

a „Děkuji“ jak vytržena praví hbitě.

A za chvíli tak hebce, však též šelmovitě

se otázala ho: „Proč nepřijel jste k nám?“

(To k předešlým se vztahovalo prázdninám.)

„My od neděle čekali jsme do neděle.

Přec tatínek vás zval – ?“...hlas nezněl zrovna směle.

„Mně bylo nemožno –“ „Vím. Četla jsem váš list.

Že nevěřila jsem mu, to jste pravda jist?“

Tu v duchu vzpomněla si: „Buď jen opatrna!

Což nebude tam též ten mladý doktor z Brna?“

A mráček na tvář vlít’ jí, ale neslušel,

pak lehký ruměnec, jenž Pavlu neušel.

„Bál jste se asi,“ s úsměvem dál hovořila,

„bál jste se, že k vám budu opět rozpustilá?“

Cos podobného dát chtěl Pavel v odpověď;

však nemoh’ najíti k ní věrnou průpověď.

„Mně doma domlouvali pro to, zvláště sestra,“

dodala dbajíc míň už na okolí pestrá.

Bylo tak krásně u nás. Je tam plno změn.

Stodola zbořena a sad náš rozšířen,

my říkáme mu park – jsou v něm i maršalnilky –

tak mnohé veselé tam prožili jsme chvilky.

A naše zahrada teď jde až k potoku.

Již Pavlu ulétala mysl v poskoku:

ten údol v duchu viděl, zahradu v něm velkou

a starý dům a louku, kde se motýl s včelkou

proháněl míhavě; i ony břízy zřel,

pod něž by s Helénou rád sedl – rozestřel

jí jako nebes mapu svého srdce touhy –

a viděl potok plný pomněnek a dlouhý,

tam v břehu na stromech zas budky na špačky,

níž lesík borový, kde slýchat kukačky.

„Zvlášť z rána líbil se mi údol. Vy as mníte,

že pyšním se?“ „Vždyť sám jej chválívám; však víte.“

„Je útulný, teď snad i – rozumnější –“ „Aj?“

„Tak! Vy se divíte? Nu – !“ „Rozkošný to kraj!“

řek’ Pavel zdráhavě; ten souhlas byl mu trudný,

neb cítil: s Helénou jen kraj ten nebyl nudný.

„Je také čas už, pravda?“ dechem květiny

se otázala mile. „Byl tak dětinný,

když byl jste u nás. Musíte však odpouštěti,

když na veliké zahrají si malé děti.“

A tak mu opravdu to řekla čiperně,

že věru zarazil se, zda to důvěrně?

„Mne, slečno Heléno, to víte přec, mne blažil

okamžik každý, jejž jsem v domě vašem zažil.“

„To vy tak povídáte jen, že já tu jsem.

Vy na vše hledíte tak divným, černým sklem.“

V tom pan člen výboru cos hudbě kyne rukou:

hřmí velký buben již, paličky v malý tlukou,

talíře břinčí, hlahol trub jak bouře zní,

a „Zachovej nám, Hospodine!“ slavně hřmí.

„Pan místodržitel teď přijel – Excellence!“

zvěst slyšíš – vidíš jej už – i ty vyvolence,

již smějí poklonit se jemu, představit,

v půl větě přestati, pak v bok se postavit

v ten křížů, řádů lesk; což teprv stisknout ruku!

Již, probůh, hleď! Hle, major ozbrojených pluků,

těch měšťanských, jak kloní se, áh, comme il faut!

Pan policejní president se směje (ó,

to dobrých časů zvěst!) s velícím generálem –

„Á, vítěz bosenský!“ se šepot vlní sálem,

„jenž s hudbou vojenskou měl Bosnu potlačit,

ve Vídni snídat, v Sarajevě posvačit;

tak tomu ministr chtěl, kouře papírosy,

čímž potom místo kursů rostly u nás nosy.“

„Vždyť zvítězíl?“ – „Nu, ba, a zaved’ pořádek.

Však přibrat musel dní a zvláště píšťalek.“

„Jen že ne z vrb, jak my jsme tloukli je co chlapci;

teď píšťalky nám tlukou chlapce.“ – „Inu – arci –“

A jiných celebrit tu řada, „špiček“, hvězd –

pan starosta a soudu president tu jest;

je nechme výborům, již trnou rozechvělí,

zda hosté řeknou jim, že se tu dobře měli.

S Helénou Dobrovský v sál hlouběj’ pokročil,

jsa intermezzu rád, by řečí zatočil.

Pln byl on rozporu, chlad důvěru mu honí.

„Slyšel jsem o vás – byli prý jste v lázních loni?“

„S maminkou, se sestrou. Otec byl doma sám.“

„A vy jste ptala se, proč nepřijel jsem k vám!“

„Snad bylo by vám vhod, když nebyla bych doma?“

Heléna tvrdit chtěla laškovnýma rtoma.

„Zda věříte těm slovům? Prosím: Ano – Ne!“

A Heléna tak čiperně mu šeptla: „Ne!“

„Jsem dlužníkem,“ chtěl Pavel říc, „jenž rád dluh splácí,“

on mněl, že nad hlavou mu zazpívali ptáci.

Však šťastně spolkl to – dík za to vějíři,

jenž zlostně vál, že slečna hned se zapýří.

V tom akademik zjevil se jim holobradý:

„Mám od vás, slečno, prosím, kousek promenády.“

A hned již nastavoval rámě Heléně,

jež ráda byla, zdá se, této proměně.

Hned zavěsila se a Pavlu, jenž se klaněl,

kynula hlavičkou, jíž květ by nepohaněl.

Stál Pavel opět sám. „Co je to vše? A nač?“

tíž cítil otázky. Prohrávající hráč,

tvář žlutou, oči jako ze skla, hořící tak chladně,

neb cit je otupen, se kmit’ mu přenápadně...

Pak vstoupil mezi pány, nedaleko dam,

jež z těžkých fauteilů zíraly sem a tam.

Kol něho šuměl proud ten slnivý a květný

a hovor veselý i zívavý i vzletný.

To bylo právě vhod. On všechen tento ples

by nejradš zaměnil na hustý, černý les,

kde na mechu by okovy sňal hoři

a klidu nadýchal se v širém lesním moři,

pak spokojen se vrátil, zahnav, po čem mřel,

by vešel do sebe a branku uzavřel.

Než les byl daleko, jen stesk teď Pavlu zbývá

jak v oné písni: „V černém lese ptáček zpívá...“

I malou náhradou byl jemu aspoň hluk

a ruch ten plesový a sterých řečí zvuk,

v nějž ponořil se teď jak do hukotu lesa,

když vítr do korun vběh’, malou bouři nesa,

a opět ulítne, jak by byl proved’ žert – –

klid přeblahý – jen mušky letí na koncert –

mír tajemný – zří větvím k tobě modré nebe –

a cítíš, nekonečná slast jak vniká v tebe,

část toho nekonečna, země, vzduchu, hvězd,

a cítíš, jak tvé nitro čistší, hlubší jest.

V ten hukot plesový se Pavel všecek nořil,

by do vln jeho vházel vše, čím teď se mořil;

však marno bylo vše, oč jen se pokusil:

ač řeč poslouchal kol, přec o Heléně snil.

„Jsem na vše zadána...“ „Mnoho tu známých máte...“

„Proč nepřijel jste k nám?...“ „Vy na vše pozíráte

tak divným, černým sklem...“, však zvláště ono „Ne!“

teď slyšel šepotat, a v mysli hukotné

se obraz Helénin mu míhal, však jen míhal;

jej klidný zachytit a celý marně stíhal.

Zrak její svítil naň, v něm Pavel cítil chlad:

„Když v duši nepřiložíš, jak má ohněm plát?

Ta pícka v prsou,“ mněl, „je věru zimná trochu –“

„Mně zdá se,“ cítil hlas, „že nezhřeješ se, hochu.“

A mysl rozhřátá se do variací

na thema předešlé zas chvatně navrací:

„Jsem na vše zadána...“ „Mnoho tu známých máte...“

„Proč nepřijel jste k nám?...“ „Vy na vše pozíráte

tak divným, černým sklem...“ a slyší ono: „Ne!“

v něž věřit chce a nemůže – tak tajemné –

že bolest propuká a „Svrhni! Setřes!“ trhá

a „Pryč! Pryč!“ vzpíná se a z prsou ven se vrhá.

V to nota sladší zas se v hruď mu vekradla,

kams touhou nesená – ba řek’ bys: přesládlá.

„Bylo tak krásně u nás...“ Pavel slyšel zvuky –

„Sad náš je rozšířen...“ jak slavičí to tluky –

„A naše zahrada teď jde až k potoku...“

A mysl Pavlova zas letí v poskoku:

Ten údol v duchu vidí, zahradu v něm velkou

a starý dům a louku, kde se motýl s včelkou

proháněl míhavě; i ony břízy zřel,

pod něž by s Helénou rád sedl, rozestřel

jí jako nebes mapu svého srdce touhy,

a viděl potok plný pomněnek a dlouhý,

tam v břehu na stromech zas budky na špačky,

níž lesík borový, kde slýchat kukačky.

V tom zlozvuk příšerný mu všecku notu kazí:

„Jsem na vše zadána...“ až hruď to Pavlu mrazí.

On vzpamatoval se a skoro zalekl,

zda nikdo nespátral, kam sen ho zavlekl. –

„A co pak Neruda?“ kdos v proudu hlučném zvídá.

– „Á, Neruda je krásný!“ slečna odpovídá.

„Tak jeho feuilletony? – To je něco! Že?“

„Á, ty jsou věru krásny!“ „Vtip jak z Paříže!

A znáte Povídky?“ „Á, ty jsou velmi krásny!“

„Ty Malostranské myslím –“ „Ano, právě ty.

Á, ty jsou čarokrásny!“ „To jsou klenoty!“

V tom párek zašel, zanikly jich „krásné“ hlasy.

„Však v novém Žofíně – to prý bude krásy!“

zas nové slečinky se hlásek rozpřádal.

„Á, věru báječně!“ pán statně dokládal

a s čela stíral pot. Pak nové šly zas páry,

jimž vtipy pozemské snad zdály se už stary;

a proto šly radš mlčky. „Vy jste lichotník!“

zas nová dáma volá – výčitku i dík.

„Jen prosím, prosím, slečno! Pravda nade všecko!

Přec mluvím vážně snad a ne jak malé děcko.

Má-li se říc, kdo královnou těch ,kytiček’.“

Na štěstí v hluku zmizel už ten mopslíček.

„Ach, Alpy, ten konfór tam a ti Angličani!

Což – peníze to stojí!“ mladičké tu paní

kdos upomínky z prázdnin vroucně vypráví.

„Jen když se při tom člověk vrátí při zdraví!“

dí ona vesele a s mladým pánem mizí.

„Zda souhlasíte, slečno, by se kusy cizí,

na příklad Faust měl u nás na divadle hrát?“

tenounkým hlasem student – jistě literát! –

se dámy ptá a k stropu hledí – mladík rusý –

„Já myslím, domácí ať mají přednost kusy.“

„Ale vždyť v německém ho hrají též – či ne?“

Vše Pavel slyší, všechno v dumě nečinné.

Pak na to smíchy zas a vějíře jak vály,

a zlé poznámky pánů, jež se v dveřích dály – –

„Ten večer zapomnít mi nelze, na váš zpěv,“

pán k dámě dí, z nich každý elegantní zjev.

„Mám ráda píseň tu.“ „Mně ještě dražší –“ „Byla...“

„Ne – Jest! S ní taky pěvkyně mi v srdci zbyla –“

Člen výboru tu spěchá – švihák kráčí s ním –

je představen již – dí: „Zda tanec žádat smím?“

A zvěděv: „Zadána jsem,“ mrzut svírá bradu.

V tom „Adlhajd!... Adlhajd!“ slyší volat v zadu.

„Jen jdi s tím pánem tančit!“ matinčin hlas děl,

a zrak se sladko usmál, na něj pohleděl.

„Měl přijít dřív pan Novák“ – děla do dcerušky,

tak plna úsměvu jí popravujíc stužky.

Již jdou. „As z dálky slečna –“ neví dál co říc.

„I z dálky ne,“ dí ona, „jedem z Drnkovic.“

„Áh, to je u Písku?“ „I toto! Blízko Prahy.

Tam statek náš je – nedaleko dráhy.“

„To městečko je?“ „I ne! Ves to dochová.

Byl jste už v Račicích? Je nemlich taková.

Náš statek však je za vsí; vsí my jedem zřídka,

neb skoro vždy tam bývá před hospodou bitka.

Do Prahy často jedem: někdy návštěvou

a nakupovat, pobavit se operou.

Teď zvláště na balety jezdíváme rádi.

Ach, ,Excelsior!‘ Božínku, ten vám mě svádí!“

„Rád bych si, slečno – prosím – snažná otázka –

vpsal vaše jméno ctěné –“ „Prosím: Stokláska.“

„Áh, děkuji –“ A zašli. Kolem smích zněl pánů,

však Pavel nezasmál se; zrovna pad’ mu v ránu:

„Nu, víte, slečno, až jen bude hotov Vít,

to přidá Praze! Kněžnou měst se bude skvít!“

„Á, Svatý Vít je krásný!“ Pavel lek’ se málem;

toť „krásný“ párek náš už kolo prošel sálem.

„Část novou znáte přec?“ „Kdys jsme ji viděli.

Teď ke svatému Petru chodím v neděli.“

„Však na dómě – tam duše ve vzletu se cvičí!“

„My bydlíme teď, víte, až tam na Pořičí – –“

Dál neslyšel. Šel právě Antoš s Jarmilou

v překrásném úboru, tak jasnou, rozmilou.

Hned uklonil se jí – a chvíli hleděl za ní,

jak byla změněna dnes; nepoznal jí ani.

Též nikdo nezahlíd’, jak ona děkujíc

nemohla zabránit, že zarděla se líc,

a její černé oči plaše zahořely;

moh’ Antoš cítit, jak se ručky zavrtěly.

Než on ji bavil živě, zdá se, zajímal;

však Pavel si jich dál už nijak nevšímal.

Jen večer u Šulců, u ředitele banky,

jenž dvakrát do roka zval k sobě na dýchánky,

si připomněl i Antoše, jak Jarmilou

svůj ztrácí humor, klid, opíjí duši svou,

i sebe sama, co tam s Helénou si řekli,

jak nejvíc tančil s ní, že leckde klepy pekli.

Z těch vzpomínek ho vyrušila po chvilce

předehra hlučná, zvoucí k první čtverylce.

A jak tak zří, Helénu uzří s pánem cizím,

jak baví, směje se, týmž smíchem – „Zdali ryzím?“

otázku cítí posměšnou – jak dříve s ním,

s týmž toužným pohledem, hned řek’ bys: milostným,

jímž řekla jemu „Ne“, že Pavla zarazila

ta totožnost a jeho snů vzlet přimrazila.

Než třeba jiskřivosti, vzletu, mrštnosti

v Heléně nebylo, ni zvláštní pružnosti,

přec byla hezoučká v tom toužném smíchu stálém,

s tou rusou hlavičkou, jak vrtěla jí sálem,

že Pavel vzdychl: „Ne, ne, já ji miluji!...“

V témž okamžiku zří, jak očka horují

v hovoru s pánem tím, a zas mu rozlet vázne,

a čísi do ucha mu šeptá posměch: „Blázne!...“

„Ráčíte tančit?“ ptá se pan člen výboru.

„Zajisté,“ Pavel dí. „Tak prosím nahoru!

Tam, pane, schází pár,“ – dí pán ten s krásnou stuhou.

„Jste zadán přec?“ „Ó, ano, na čtverylku druhou.“

„Á, prosím –“ „Prosím.“ Navzájem se změřili.

„Toť hloupé!“ – tam děl zrak, a oba věřili.

Zlost rozpoutávala se v Pavlovi, chuť k bitce

neb aspoň do sporu, k útoku na pokrytce.

Však na koho! S kým? Kdo on?... Pavel vycítil,

že nejlíp, na sebe by zlobu vyřítil.

Své cítil slabošství i ztrátu všeho klidu

a s nudou vnitřní chlad, jak nese zlostnou bídu;

jak vše v něm vzpírá se a „Svrhni! Setřes!“ dí,

a on se nemůž’ zmoci do odpovědi;

jak v pouta bezduchá se mění, která věší

se tam – áh, stydno myslit! – kde to méně těší.

On velkou nepříjemností se trápil bled:

„Věř, že jsi hlupák,“ hlas mu děl, „a zmoudříš hned!“

A cítil: „Uvěřím-li, všemu bude konec...

Jak uvěřit však, že – – fi!...“ Toť ten bláznů zvonec!

Tak naladěn si used’ v sále nejzazším

na jednu papírosku, aniž kdo si všim’.

„Ráčíte velkou?“ „Malou.“ Číšník: „Malou – prosím.“

Mněl Pavel, že se táže. „Nu, tak velkou!“ „Prosím.“

A v kouři modroučkém už čísti nedozřel,

jak číšníkův psal nos: „Ten brzy pohořel!“

Zvuk hudby zaléhal sem s šustem kolon v kroku

a Pavla dráždil, štval, jak na zamrzlém toku

rej hochů veselých, jenž v domě nábřežním

s nemocným druhem jich jen trhá, škubá s ním,

že mukou smrtelnou mu chvilka v loži zdá se,

a aspoň na chvilku k nim oknem podívá se.

Když přešla čtverylka, zas Pavel vešel v sál

(rád tančil mazurku); však pohár netknut stál.

Chtěl tančit s Helénou – ji zrakem hledal chtivě,

teď šťastně uviděl ji, jak se baví živě,

aj všecka změněna, tak volná, zářící,

svým jista úspěchem, sám smích jen jiskřící,

tak sebevědoma – ba skoro zdá se vyšší –

nic neohlížejíc se, zda kdo hovor slyší,

ba mluvíc hlasitě, až trochu nápadně,

i krokem houpavým jdouc, ne však závadně.

Z ní totéž mluvilo, táž nonchalance jistá,

jak o závodech vítěz jezdec, bicyklista,

byv první u cíle, pak dvakrát, třikráte

objíždí davy zvědavostí rozhřáté,

tak jako udiven, co publikum by chtělo,

a samo sebou vše jak by se rozumělo.

„Áh, toť je překrásné! Áh, to je veselé!“

smích mrazný rozdíral mu nitro rozchvělé;

však ještě mocnější byl údiv v reku našem,

když poznal, Dr. Hrudeck že tím Tobiášem,

jenž zlatou rybku chyt’, jí srdce vykuchal –

zda játra, žluč též, jak kdys anděl rozkaz dal,

říc těžko – jisto je, že jakož Zákon učí,

i Hrudeck Pavlovi sňal s očí bělmo – žlučí...

Zem cítil pod nohou se drobit; pyšný štít,

štít, k němuž tak se dral, jejž viděl už se skvít,

v ráz zmizel mu. No, že by do rokle už letěl,

nevěřil. Zadržel se, aby znovu vzletěl.

„Teď musím tančit s ní!“ sám sobě přisahal.

V tom hudba spustila – mazurka vplula v sál.

A sotva rozběhl se v nepokoji prudkém,

už viděl Helénu ulétat s panem Hrudkem.

A ona tančila, smích na rtech jiskřící,

tak volná, štěbetná a šťastná, zářící,

a dlouho, předlouho, víc nežli zvykem bývá,

pan Hrudeck tančí s ní a tak se pousmívá,

až Pavla urážel ten pohodlný smích

a ještě více, zdá se, Julču Novotných.

Ach, slečna Julča! Ač houf pánů na ni čeká,

že chvilku nestojí, přec potají se „vzteká“

– jak běžná fráze dí – a jenom přemítá,

zda pravda, k Heléně že doktor přelítá,

či pouze dráždit chce. „Ať jakkoliv je tomu,

ta věc je jista už, že do jejího domu

ni přes práh nevkročím –“ tak Julča rozhodla,

ač neví bezpečně, zda pravdu uhodla.

„A chce-li doktor dráždit, to já umím taky,“

v tu chvíli vítězně jí zahořely zraky.

A s chutí tančila zas, slídíc, on kde jest,

a lovíc jeho zrak i smích i každý gest.

Toť konec mazurky. Kol ranění už leží,

a přes ně hrne se voj tanečníků svěží.

„S Jarmilou netančíš?“ se Pavla Antoš ptal,

jenž trochu s výčitkou teď k němu přichvátal.

„Teď právě chtěl jsem jít –“ konejšil Pavel hbitě,

že přátelství tak žádá víc než slušnost, cítě.

„Chceš s námi protějšek?“ „Ó, ano, velmi rád.“

„Nuž dobrá! Nezapomeň však!“ děl kamarád

ten dobrý. Šuměl sál zas pestrou řečí zvučnou,

až hudba předehrou vše vyrušila hlučnou.

„Kdo tančí s námi?“ Jarmila se v řadě ptá.

„Dobrovský. Je vám vhod?“ „Ó, ano!“ namítá

a klidně k Antoši a vděčně pohleděla,

jak by mu „Vše, vše je mi dnes vhod!“ pověděla.

Bylť on, jak víte, domácím též přítelem,

to jest, jak tušíte, on v smíchu veselém

pomáhal zaháněti při večeři nudu;

přicházel zřídka – čímž se nejlíp vyhneš trudu –

a proto vítán byl; byl muzikant, měl vtip,

kryl nitro před světem – to přednost jeho chyb.

Cos bylo užšího v tom poměru všech posud

(snad dětskost Jarmily to působila dosud),

co nepotřebovalo slov, ba jich se bálo spíš,

a rozumělo se tak samo sebou již.

Čas neuškodil jim, ni taktu neporušil,

ba právě jemnil jej, že sotva kdo by tušil,

jak vše to veselo a zdrávo bylo tam,

a večer rovnal se tak pěti minutám...

„Snad on již tuší vše, snad nastrojil to zcela!“

napadlo Jarmile, jak k němu pohleděla.

Však sotva radovat se chtěla z jistoty,

jak plna klidu je a blahé prostoty,

ten tam byl klid, jí nohy chvět se začínaly,

a ruce s vějířem zimničně sobě hrály.

„Teď přijde to – teď – teď...“ Tak srdce klokotem

jí vře a přesladkým a teplým buchotem

k ní samo šeptá: „Teď – teď, aneb po všem bude!

A přijde-li, vše šťastno bude. Všude?... Všude!

Však Heléna?... Áh, nemožno!... Nač podzírat?“

A při tom srdce přec jen cítí umírat.

„A dosud nepožádal!... Vždyť jsem stále v rukou!“

tak sama omlouvá ho, hynouc tichou mukou.

„Zda bude to tak krásné, jak to jevil sen?“

dí plachá otázka, a hvězdný večer ten,

než jela do Prahy, se ve vší kráse noří,

i hvězda „přáníčko“ jak letíc k zemi hoří,

a noci bezesné a snové tajní zas –

to vše jak jiskřičky se kmitlo jí v ten čas.

Však rázem otázky a vzpomínky už mizí,

neb kráčí Dobrovský a slečnu vede cizí...

– Aj, jaká hlavička! jak shlíd’ by v chmurný den

kus modré oblohy, zří Pavel překvapen,

a oči usmály se mu a rozjasnily;

až k srdci prolít’ mu jak paprsk smích ten milý.

Zas hudba zahrála, odbyty obřady,

už tančí chaine anglaise ty různé nálady.

Však ani jeden z nich – až na tu slečnu cizí –

nemyslil na kroky, by správny byly, ryzí;

teď mistrem tanečním kdos zcela jiný byl,

jenž mátl krok a také v túře pochybil.

„Zda ještě místečko mi u vás malé zbylo?“

se Pavel Jarmily ptal, když se přihodilo

s ní v túře setkat se, a stručné slyšel: „Snad –“

však tónem, který nechtěl obsah zapírat

a Pavla udivil. „Snad příští polku tedy?“

chtěl napodobit tón ten, ale její vzhledy

ho znova zdivily. „Tu, brachu, tančím já!“

děl Antoš vesele. „A dotančím ji já!“

zas Pavel dí a vše kol vida rozehřáto,

vztáh’ ruku k Jarmile: „Svou ručku dejte na to!“

Ta ruky Pavlovy se lehce dotekla,

– neb tanec velel jí – a hbitě utekla

na stranu protější. Co tuší v každém slovu!

Však Pavel bavil dál zas slečnu doktorovu,

ač dosti roztržit, neb cítil Hrudkův smích

i pohled jiskřivý z těch očí veselých,

když pohléd’ k Jarmile. Byl zjev to vskutku svěží,

jak mladá v květu zem, když na ní rosa leží,

a taký jiskrný a mrštný, ztepilý

s hlavičkou jako květ, však zpola rozvilý,

s očima dobrýma, v nichž jiskry jako jehly

hned plaše těkaly, hned v jeden šleh se sběhly,

jak by tam duše ven se drala úbočím:

„Ne, ne, již nemohu,“ díc, „ach, já vyskočím!“

Představte jitro si, kdy slunce kde co zlatí

a vzletem nebeským – tak mníte – všecko schvátí,

že smíchem třepetá se list a tráva radostí.

a hory modravé s nádechem mladosti

se rozbíhají v dál – jich vrchy – mníš – se lesknou –

a blankyt vyhoupnul se, na zem volá tesknou:

„Aj, děvče, poskoč si! Přec mladé srdce máš!

Zazpívej! Rozleť se! Proč štěstí odkládáš?“

a v zemi skutečně vše zdá se vzlétat výše

neb aspoň toužit: květ, klas, zpěv i horstev tiše:

tak také v Jarmile cos z toho všeho dlí

a jiskří, tísní se a vzlétá, šveholí.

„Ne, ne, již nemohu – já vyskočím!“ to hoří

jí z očí překrásných, dvou hvězdných nočních moří,

„Proč štěstí odkládat? Teď nejkrasší přec čas!“

A čím víc prahla, tím z ní krásnější plál jas,

že Pavel skutečně, jak déle hleděl na ni,

cos cítil milého, co s veselostí ranní

se zdálo příbuzno, kdy skřivan škovrtá –

z ní mladost skákala, chuť zkusit života.

Víc, víc on cítil v ní a v jejím zjevu tuší:

v ní zbytek ráje, jenž nám zůstal, cítil – duši,

a každý pohyb cítil, ba i jemný šat,

což teprv zrak a smích, tou duší pronikat.

Však dlouho nezahlíd’ se na ni; v žáru prudkém

on v duchu potíral se s Tobiášem Hrudkem,

a vzhled jen Antošův jej sváděl na cestu,

by bavit snažil se přec jeho – nevěstu.

A Pavel tušil též, že takto Antoš míní,

i věděl, že tím snem si svítí, však též stíní.

Nu, teď jsa protějškem jim, mněl, že vycítil,

jak Antoš nadarmo tu lampu rozsvítil.

V něm lítost hnula se, jak pozoroval oba,

však prorývala se též nevrlost a zloba,

když viděl ho, jak sám je cit, sám měkký cit,

však energie prost, jež dala by mu klid

a síly, odvahy; v něm cit se bouřil hrdě,

když viděl měkkost tu; až trochu příliš tvrdě

hned soudil Antoše a mžikem odsoudil:

– Ach, jaký slavný hoch! A takto pobloudil!

Kde mužnost ve vás jest? – Áh, – volal – dobří hoši,

vy se svým toužením budete brzo v koši!

A jak by posměch zněl mu: „Však jsi také náš!“

on zarděl se – mu kmit se Hrudeck Tobiáš.

V týž právě okamžik, co prsa hněvem tlukou,

vstříc kráčí Jarmile, jež se vztaženou rukou

se k němu vznesla již a jako ožilá

ji jemu do ruky tak jemně vložila

a opět ulítla, jak ulítá jen mladost,

kdy v každém kroku lad a vnada, smích a radost.

Ač ruka v rukavičce jak napadlý sníh,

přec kterak teplem dýchá, cítil v prstech svých;

však pocit zmizel hned a vzdal se trpkým chmurám,

jež v Pavlu volaly: „Kéž konec je těm túrám!

Tak lehko nevzdám se. Mně musí vzejít den!“

By cítil, nebyl s to, že cit je zakalen.

Když zkalíš kamenem studánku plnou jasu,

než kal se usadí, je třeba trochu času.

A jeho studánce kal ještě souzen byl,

neb žárlivostí sám si štěrku nadrobil.

Již párky klanějí se. – Jára přeblaženě

a Antoš vesele a Pavel zachmuřeně.

V té chmuře Jarmila cos hádá, jí se zdá,

že touha mluví z ní: „A dotančím ji já...“

„Maminko, já jsem šťastna!“ šeptá, sotva dýše.

„No, buď jen rozumná!“ se směje matka tiše.

„S kým pak jsi tančila?“ „No, víš, to já jen tak!“

a už se ztratila v ten šum, jak hvězda v mrak.

Zas po čtverylce zní kol smích a štěbot živý,

a Julča Novotných i Heléna se diví,

s kým to pan Hrudeck tak se baví nápadně –

– Áh, co by nápadně! Mní Julča: „oukladně“!

„Áh, toť je famósní! Toť Anda Troníčková!“

a mžikem s Helénou ji událost ta nová

na věky smiřuje, že přeje si, by hned,

co vždycky tušila, jí mohla povědět.

A hned též hledala, kde Heléna as kráčí,

by tíže zbavila se, jež jí srdce tlačí,

a sotva spatřila ji, hned – i s pánem svým –

k ní zaběhla a dí vše hlasem šeptavým.

Dál od nich Jarmila jde s vonným seladónem,

se bavíc vesele tím krásným, hrdým tónem,

tak sebevědomým v té něžné prostotě,

že byste divili se zvuku jistotě

a maně k hlavičce té pohleděli jasné,

čím svítí oči ty, ach, nevím, čím tak krásné.

Než bylo cítit též: To vše snad vyniká,

že lhostejna jí tvář vonného mladíka.

Však brzo vyniklo to všechno ještě více,

když oči zašlehly jí za větru jak svíce –

to polku začali, rozkošně hudba hrá,

a Jarmile jen zní: „A dotančím ji já.“

A radost nepoznanou dosud hudba vlívá

jí slastně do těla, že tančí, jak když zpívá;

jí věru zdá se, že jak dětský její duch

tou polkou rozhoupal se všechen boží vzduch.

Už pánů několik s ní protančilo kolem,

už Antoš ubíhá s ní plesovým tím polem,

v pult dvakrát kapelník už smyčcem udeřil –

mře srdce Jarmile – kdo z vás by nevěřil? –

děkuje Antoši, jenž klaní se i matce.

A sotva stanula, zří nedaleko sladce

se smáti Helénu, již právě uvedl

poručík Kofránek a k matce přisedl.

V témž okamžiku zří, jak s protějška se snáší

a žene Dobrovský – ach, Lohengrina dražší! –

a míří k Jarmile – jí srdce zjásalo

a v těle vše „Teď – teď – teď!“ jí hlásalo.

Zrak jemu hoří jen – v tom ona jako mrazem

se všechna otřásla – div neupadla na zem –

To zrovna Dobrovský, jsa v sále uprostřed,

zahlédl Helénu – a skoro dravě hned

se mžikem obrátil a mžikem u ní stanul –

již rámě ovíjí – zrak její vděčně vzplanul.

Vše Héla viděla, ba cítila i vzlyk,

jejž rána vyrazila tam v ten okamžik.

V tom hudba skončila, však potlesk zved’ se hlučný,

a hudba hrála dál takt veselý a zvučný,

a Pavel s Helénou se sálem kroužili,

se stejně soužíce, ač různě toužili.

Teď zrovna blíží se, už letí zrovna vedle,

kde stojí Jarmila – kol ní už letí zbledlé,

že jasně zahlédla, jak Pavlu hořel zrak,

tak divně, nepěkně, a tvář jak chladný mrak.

„Maminko, zdá se mi, že – že mi účes padá,“

dí k matce třesouc se – a aby vyšly, žádá.

„Ale co je ti, děvče? Vždyť se všecka chvíš!“

máť žasne, v komnatě když dámské byly již.

„Maminko – nehněvej se! Jeďme raděj domů!“

„Co tě to napadá? Co řeklo by se tomu?

Co se ti stalo? Mluv!“ „Maminko – nevěříš –

mně je tak nevolno – tak –“ „Ale to je kříž!

Chceš limonády?“ „Ne, ne – já bych nejradš jela.“

„Snad příliš stažena jsi?“ „Přec bych pověděla!

Mně však je mdlo, div neklesnu.“ A skutečně

se podezřele chví, tak jako horečně,

že matka hleděla už vážně, starostlivě.

„Nuž aspoň půlnoci se dočkáš?“ praví tklivě.

„Jsi přece zadána! Ach, co se stalo jen?“

„Nic, věř mi, maminko!“ „Toť nešťastný je den!“

V tom jiné vhrnuly se dámy do komnaty

a u zrcadel hned si popravují šaty,

a naše dámy v sál se ihned vrátily,

div chápat mohouce, by sny se zvrátily

za taký okamžik, za takou směšnou chvilku.

Přec matka v dcerušce zřít nechce potměšilku –

„Co tedy stalo se? Kdo správnou dal by zvěst?

Pan Antoš?... Nemožno... Tak dobrý, milý jest!

A jiní lhostejni... Snad náhlé zastuzení?“

Tak bloudí matinka, a východu teď není.

A bylo po všem již. Teď každá minuta

je strašna Jarmile, v níž k tanci přikuta;

než ona laskava a něžna byla vždycky,

a v její bledosti byl půvab poetický.

Když přešla čtverylka i kvapík s besedou

a k soupé všechno šlo, že ony ujedou,

ta zvěst už dolétla též k Antošovi Čížku;

i pomoh’ oběma hned damám do kožíšků.

A ruky stisknutí, v němž Jarmilin byl dík,

byl jemu nejkrasší dnes ze všech okamžik.

On k známým kollegům, již bez dam jedli v sále,

si zašel spokojen a netančil už dále.

A za to Pavel div se nesmál roztržit.

On nedbav Jarmily a ztrativ všechen klid,

když s Helénou vlít’ v sál, pocítil takou sílu

jak mladý jarní hrom a unášel svou vílu

s takovou lehkostí a ohněm mladistvým,

že Hélu rozesmál až prudkým rytmem svým.

„Vy jste byl zadán, že?“ se točíc Héla zvídá.

„Jen vás jsem viděl!“ Pavel tiše odpovídá.

„To ale neměl jste!“ „Že neměl? Nechápu...“

A cosi bodlo ho: „Jdeš z deště k odkapu.“

A v ráz ho sevřelo cos: „Proč jen tak se táže?

Proč raděj’ nemlčí?...“ A slábnout cítí páže.

Též zahlíd’ Jarmilu, jak podél fauteilů

odchází s matinkou; zvuk slyší ortelů,

a Héla „Děkuji“ dí, k maman dovést žádá.

„Vy tedy horšíte se?“ mrzutě Pavel hádá.

„Jen hádejte, kdo víc!“ V tom došli k matince,

jež Pavlu kynula jak Héla sladince.

Však jenom dokývla, ta tam už sladkost s rtíku,

a Pavel přirovnal ji v duchu ke sluníku.

Teď zrovna domluvila se svou sousedkou,

jež živě bavila ji mnohou klevetkou,

též o Dobrovském, víc však na doktora Hrudka,

jak žije, jí, kdy spí, řeč zabočila prudká;

i jeho příbuzenstvo sousedka ta zná,

a vůbec rozprávka s ní byla líbezná.

Soud o Pavlu však vážně zněl: „A, člověk čestný!“

A paní Laubová dí: „Jistě, velmi čestný!“

„Helénko, netanči s ním!“ hned však vyčítá,

když Pavel zmizel již. Však dcerka odmítá:

„Co na tom však, maman?“ „Když ty si nedáš radit!

A již se mluví tu –“ „Ať! Co to může vadit?“

V tom bez dechu k nim vlít’ pan doktor Havránek:

„Jen kousek, slečno, prosím!“ A pan Kofránek

už přilítl k nim též: „Jen půlku, prosím, kola!“

„Já, slečno, prosil dřív!“ pan Havránek zas volá.

A v smíchu zářivém už s panem Havránkem,

jsouc pronásledována panem Kofránkem,

Heléna ulétá, a když bylo půl kola,

„Již prosím, slečno, dost!“ pan Kofránek k ní volá

a chyt’ ji hned, že opět s panem Kofránkem,

jsouc pronásledována panem Havránkem,

Heléna ulétá a jen jen při tom září,

a maman sleduje to s přeblaženou tváří.

Teď Dr. Hrudeck též svým krokem nedbalým

a pohodlným, se zrakem jak ospalým,

klak v pravici, jež palcem v kapse zavěšena,

se šourá k Heléně... Ach, chvíle utěšená!

Heléna shlédla ho... Však kdo by uvěřil?

Ach, konec hudby – v pult kapelník udeřil.

Pan Hrudeck usmál se a rukou máchnul prudce,

neb skřipec s nosu letěl – bylť smích jeho svůdce –

a jinam namířil loudavou potulku,

by vyhledal si Troníčkovic Andulku.

A za to Dobrovský už byl by raděj’ utek’

neb zlostí propadl se – fi, tak mrzký skutek!

Ni vzhlédnout nemohl, kde stála Jarmila

tak krásně bleďounká, a kde se tlumila,

ji prosíc o tanec, ta zlatá mládež naše;

on nechtěl tančit už a popocházel plaše.

A paní Laubová dál se svou sousedkou

tak pěkně bavila se mnohou klevetkou,

že byla nadšena – – Nu, rcete: „Pavle, veta!...“

Ta živá sousedka – Hrudkova byla teta.

To paní Laubová když nyní zvěděla,

hned jinak docela už na svět hleděla

a v mžiku sestrojila plán ta diplomatka,

jak, kam a kdy tu tetu – pozvala by zkrátka...

Již odpočinek. Spěch a plno hukotu

a od židlí a stolů plno hrkotu.

„Víš, Julčo,“ Heléna dí, „kdo jí s panem Hrudkem?“

„Snad Anda?“ „Uhodla’s.“ „Tak?... Tedy je to skutkem?“

dí Julča pro sebe? „Ať!“ na to k Heléně.

„Já plakat nebudu snad k této záměně!“

A s tváří veselou již za stůl s matkou sedá,

k nim Helénina máť též přisedává bledá

– ji Julčin otec ved’ – pak lieutenant Kofránek

a Dobrovský a mladý lékař Havránek.

A brzy veselo tam bylo, plno hluku

za sklenic cinkotu a lžic a nožů zvuku,

a jenom Dobrovský dost dlouho něm tu byl,

neb cítil, jak by kdos mu oči vyměnil,

že oči chladny jsou, a vřelost že z nich mizí

a že tu sedí sám a je si divně cizí.

On hleděl k Heléně jak nikdy před tím dřív,

kdy byla nadšením a budila v něm div,

že denně spatřiv ji si zabásnil, že cítil,

„jak nad vln hukotem by zory nach se vznítil,

a bytost andělská jak šla by po vlnách,

své ruky pokynem bouř tišíc v hlubinách“.

Dřív slast ssál z očí těch, když jenom zvedla řasu,

a ulice, kde šla, proň nabývala jasu;

byl vzduch mu sváteční hned, samý zpěv a třpyt,

že mysl prchala, a s ní vždy prchal klid;

dřív vzhlédnuv do očí jí, štěstím skoro zmíral –

teď chladně hleděl k ní; byl s to, by dlouho zíral,

a cítil bolestně za smíchu, hovoru,

že hledí k ní teď jak na předmět k rozboru.

Však běda: s rozborem tím mladé štěstí mizí,

a Pavel poznává, že vše je trpko cizí.

I místo vřelosti se zvedal v něm zas hněv,

hněv k sobě samému, jímž stydnout cítil krev,

a novou tesknotu se prorývati hrudí,

jež divokostí svou ho ztěsňuje a trudí –

a žene ven, kams ven – než poznal na štěstí,

že hloupost hledat teď, kam z toho rozcestí,

a k panu Kofránku se přidal okamžitě,

jenž vtipů, anekdot už rozprostíral sítě,

do nichž tak příjemno je lákat rybičky,

jež smíchem mrskají až sebou mladičky,

zvlášť kliden zůstává-li rybář na své hrázi

a hodně vysoko svou lesklou sítí hází.

I bylo chichotu a smíchu zas a zas,

v to otce Julčina zněl mile mocný bas,

jenž jistě nemyslil, vše vida šťastné, sličné,

že vše ty smíchy kol jsou – ach, tak šibeničné!

Ó, Masopuste, tys dnes pěkně zamíchal!

Mně už je nevolno, radš ven bych pospíchal.

Mně s Pavlem dusno je, i mne to ven již pudí;

zde křídla svázána a kámen na mé hrudi.

Kdy k ďasu odtančí si svoji čtverylku?

Už nenávidím dnes tu Musu mořilku.

Na štěstí vidím už, že hned se skončí soupé:

Pan Hrudeck k Heléně a Julči rychle cupe;

však sotva usmál se, by řeč svou kudrlil,

už hudby hlomozné sem zvuk zas hlaholil.

Hned židle hrkaly, a vše se pozvedalo,

jak snědí dělníci, jichž ve stín poléhalo

po krátkém obědě, hned k dílu zaměří,

když signál ozve se a „jedna udeří“.

Však co dál tančili a co dál hovořili,

už za nic nestálo, už jen se pitvořili;

ba co je horšího, teď z řečí Hrudkových,

zas Julča s Helénou se zmátly v soudech svých.

On s takou důvěrou jim do očí zas hleděl,

jak byl by tajně nyl, by sladkého cos zvěděl,

a jen se usmíval – ach, byl on lišáček! –

že znovu věřily: „On přec je fešáček!“

Než přes to matinky, ač rády byly tomu,

dí slovo poslední, že čas je jeti domů.

„Vy navštívíte nás?“ dí Pavlu Heléna

a ruku podává mu nepozměněna.

On mlčky uklonil se Heléně i matce –

„My velmi těšíme se!“ máť dodává sladce

a ihned obrací se ku své Helince:

„Nu, pojď již, holoubku! Dej ,s Bohem!‘ Julince!“

Už jedou kočáry; mráz líbat chce v nich líčka.

Noc byla hvězdnatá, však bez měsíčka.

On vyšed na nebe a nikde nespatřiv

tak něco zvláštního, by za řeč stál ten div,

po chvíli navrátil se do oblačné chaty,

plášť lesklý rozepjal si, dar to Slunce zlatý,

a k loži hodiv jím, sám usnul v okamžik,

tělesné Sluncovy to stráže důstojník.

Teď teprv odvěčné ty stráže na blankytě

se uvolnily ve svém hovoru a třpytě,

a jakby vystouply až v nebes okraj sám,

hned větší zdály se a jasnější jich plam.

Tak tiše vystouply a nádherny a krásny,

s Polární hvězdou vyjel Malý vozík jasný,

však tichou velebou je zastřel Velký vůz,

ten kompas pastýřů, i dálný Sirius,

jenž už už zajít chce a naším krajem zhrzí

(že barvu změnil on, to na něho mě mrzí;

je věc to nemilá, zvlášť u nebešťana,

což divu u Čecha pak, u pozemšťana!...) –

s ním mizí Orion též, plný vášně vroucí,

a za to Kuřátka a tam zas Labuť skvoucí

vyběhly, vypluly, snad zvábil je ten šum,

jak cestou mléčnou hrčí nových světů tlum.

A čím dél do nich zříš, tím hrne se jich více,

sta tisíc míhá se ti, set však statisíce

jich skví a tají se tam v dálce kmitavé –

toť slušný material mysli zpytavé...

Jak vůně šla by z nich – z hvězdného toho kvítí,

teď, an tě pálí mráz, tvé nitro měkce cítí.

Ji cítíš rozlévat se silou mámivou

a vzněcující, ohnivou a pudivou,

jak k tobě obloha by ruce rozkládala

a jako děcko výš tě k sobě pozvedala.

Je útěcha v ní, díš, a kouzlo věčnosti,

klid pravdy laskavé, nad lidskou směšností

jež jako očista se vesele tam klenou,

jak usmívaly by se nad vší naší změnou.

Však hvězdy přejasné, ty nebes myšlénky,

přec srší míhavě, jak by to plaménky

z nich vyšlehovaly s týmž neklidem a chvatem,

s nímž my tu, děti pásma svého, v boji klatém

se rodíme a žijeme a zmíráme,

když natoužíme se a napotíráme.

Či oheň třepetný je výmluvnou nám řečí,

v čem síla, krása je; v čem spokojenost větší?

Mně nad vše mihot ten, sršivé ohně hvězd,

plamenné jazyky, v nichž nadšení žár jest.

Tím ještě milejší jste mně, že po nebesku

kráčíte svobodně a bez cizího lesku,

svou myslí svítíce, vy hvězdy tajemné,

vy všehomíra duše jiskry velebné.

Jest ve vás cos, co člověk hledá, byť už zmíral,

a po čem bystrý Řek a dumný Arab zíral,

s tou neúmorností, již duch jen silný zná,

a s láskou, již jen vlévá pravda vítězná.

To všechno zaválo, když Pavel vyšel spěchem

s Antošem na ostrov, tím divomocným dechem.

On ucítil jej též se k nitru prodírat,

ač chvíle nebylo, by moh’ jej rozbírat.

Jen zazdálo se mu, že vyhouplo se nebe,

a on že zcvrkuje se víc a více v sebe,

až na konec byl tak si směšně maličký,

že přestal na jasné též myslit hvězdičky.

Ba i ty kočáry, jež kolem nich se mihly,

tak byly maličky, že div je zraky stihly,

a v nich ty princezny a paní králové

v témž ladě měly sny jak šaty bálové...

Kavárna před nimi lesk vrhá na nábřeží.

Dům zavřen bez toho, a čaj je pití svěží.

„Dobrovský! Na zdar!“ už mu ruce podával

kruh známých druhů. „Tys však nějak postával!“

A opět: „Servus! Na zdar! Sem, sem, sedni, Čížku!“ –

Byl Antoš opravdu rád vídán v kruhu smíšků;

bylť dobrým komikem, rád staré babky hrál

s rozkošnou maskou vždy, že otřásal se sál.

Byl ve své komice však často excentrický

a doma zamlklý a vážný skoro vždycky.

„Á, Čížek, ten se vrtěl dnes! Ten lovil dnes!“

„I dej mu pokoj dnes!“ druh za něho už vznes’

hlas přísně káravý. „Snad nechceš vtipy sekat?“

Tu mluvku vystát nemoh’. „A ty chceš se vztekat?“

„To vše je zbytečné!“ odsekl onen pán,

a od té chvíle už byl poklid zachován.

Poznámky ad personam odloženy stranou,

neb hořké pilulky měl leckdo na vybranou.

I pili, kouřili – nu, vždyť to znáte přec,

tu veselost tím větší, čím je menší klec.

Smích, křiky zněly, ba i hubování živo,

kdykoliv rozlil kdo ať špatný vtip, ať pivo,

a – nač bych zamlčoval? – všechen hovor dnes

měl za terč skoro jen a jenom dnešní ples,

a středem láhvové té stolní kolonády

zas dámy plesové šly na kus promenády

jen jako v zrcadle a jako ozvěna –

nu, vždyť to znáte přec, i co to znamená.

Vy ovšem šampaňské tam raděj’ byste dali,

než o tom není vhod teď, bychom rozmlouvali.

Jak pravím, veselo tam bylo; Antoš pil

však méně nežli dřív, ač s druhy vesel byl.

On zůstal s Dobrovským tam k samé době ranní

a domů kráčeli, když čas byl na klekání.

Dům byl již otevřen, a nedaleko stál

mlékařčin se psy vůz, svit laterny v něm plál;

psi na zem ulehli si v hadry zahaleni,

a stará mlékařka cos míchá, až se pění

jak krásné mydliny cos v hrnci plechovém –

to čarodějnice – mníš – při ohništi svém.

A z domu starého již vycházely služky,

a Pavla vidouce a trčet bílé stužky

se smíchem „mladé pány“ pozdravovaly

a doma novinku tu vypravovaly.

Sotva že rozžehl si každý v pokojíku,

kde uvítal je chlad, v témž právě okamžiku

ze chrámu sousedního zvonek zazněl již,

klekání zvučně hlásal: „Mysli, vzlétni výš!“

A byly zvuky ty tak vesely a jasny,

že vzduch se jimi chvěl, jak mír by nesly spasný,

jak rosou májovou když nebe rosí zem,

a kalíšky se budí rozehřáty snem

a dětsky zívajíce protahují tílka,

až náhle zahledí se očka na motýlka.

Když zvonek dozvučel již, vrstva vzduchová

se chvěla ozvěnou jak záře nachová.

A v obou světnicích pak chvíli zněly kroky,

pak Pavel na divan si lehl neširoký

a hlavu rukama si mrzut podložil,

by za chvíli je zlostně opět přeložil.

Krok slyší Antošův, jsouť dvéře otevřeny,

a cítí, jak ten krok je klidný, spokojený.

On chvíli přecházel – pak náhle zarazil.

A najednou zvuk houslový se vyrazil

z těch dveří otevřených, jak proud záře slunný

vyráží zpoza hor – to výskly všechny struny.

Pak chvilku tajemně cos struny hovoří,

jak jitřní zásvity by hrály na moři,

a druhé výsknutí zní strunami zas všemi,

jak by ta ranní zář teď šlehla po vší zemi.

A opět tajemně vrou struny v rozruchu,

jak procítal by svět, pták vzlítal do vzduchu,

a třetí výsknutí zas ze strun zajásalo,

jak slunce vyšlo by a vše kol zaplesalo.

To pozdrav jásala v těch strunách mladá hruď:

„Mladosti! Jitro! Slunce! Lásko, zdráva buď!“

A výskot k výskotu a pozdrav ku pozdravu

se druží bujaře, jak vesele by hlavu

odvážnou, jiskrnou nes’ mladík v dálný kraj,

svůj opouštěje dům i bezstarostný ráj,

všem stranám kývaje teď: „S Bohem! – S Bohem! – S Bohem!“

jen s nadějí svou jda jak s rozekvetlým hlohem,

kde nezříš větvičky pro samý květ a květ –

tak hlohem rozkvetlým mu celý je teď svět.

Hle, už se prostírá tu před ním město cizí,

u brány vážný muž ho čeká – smích už mizí –

„Jsem Život – vítám tě!“ mu dí a přísně zří

a mizí ve hluku s ním. Kam jen popatří,

vše zdá se dusivé, no, nic ho nezaleká;

„Živote, vítám tě!“ on volá hlasem reka.

A struny pěly, jakby rtíky krevnaté,

hrdélka mladá měly, ruce svalnaté

a oči blýskavé a duši ohně plnou

a silou bujely, jak moře pružnou vlnou.

V nich chladných výpočtů, brillantní techniky

nebylo ukryto, však oheň veliký.

To jak by ze zřídla tu prudko vyvíraly

hořící perly velké – tak ty struny hrály.

A pozvolna se tiší toho moře kvas,

zní rytmus valčíku – však přetrhl se zas –

cos v strunách zalkalo – a znovu valčík vlítá

tak toužný, horoucí, že srdce lká jím, škytá –

v tom energicky zazněla však struna g

tak dlouhým, mužným tónem v plné síle své.

A z něho vystoupila kantiléna vřelá,

jak osoba v své duši hotová a celá,

a klidně hovoří z té struny jedinké:

„Jsem vroucně oddán Vám, však jestli malinké

jen cítíte snad rozpaky, když k Vám se blížím,

kdy duši sladkostí, nesnesnou mukou tížím,

to, prosím Vás, pryč zapuďte a věřte mně,

že nechci obtížen Vám býti daremně.

Já miluji Vás. Slov já nemám, bych to řekl;

však v hruď mou meč kdybyste vklála, on by změkl.

Já miluji Vás, co Vás znám – nuž dlouhý čas,

a jenom hruď má ví, že srdce zas a zas

se vrací jenom k Vám – víc o tom nikdo neví,

ret můj to nikomu, když Vám ne, nevyjeví.

Svou lásku v srdce své jsem uložil jak v hrob,

za Vaši něžnost vděčen budu za všech dob...“

Poslouchal Pavel, rád hru Antošovu slýchal –

jak svému unikl by já, a sotva dýchal.

Tak velký, upřímný a plný noblessy

u vroucném výrazu byl tón té piésy;

v něm bylo to, co Pavel nadarmo dnes hledal,

co od večera chtěl a čeho večer nedal.

To vroucí vyznání, jímž Antoš hledá klid

a vyhrává si ho – chtěl též by vyslovit.

„Komu?... Ba, ano, komu, komu?... Komu víti

do kytic úsměvných rozpuklých citů kvítí?

Rozpuklé jarem hrudi komu dáti květ?

Květ, v němž svůj tajíš svět, ten vnitřní, čistý svět,

v němž láska sluncem jest, jíž teplem vše tam roste,

co v jádru chce už výš i co je v květu prosté?

Komu ten dáti svět? Komu to štěstí vnést?

Přec v srdcích dvou prý musí pravé štěstí kvést.

A srdce tobě zpívá jako ranní moře,

v něm síla proudí – hned ji dráždí slast, hned hoře –

a ona by tak ráda z břehů vytryskla,

zem v náruč schvátila a štěstím zavýskla.

A místo toho cítíš, kterak zvolna zmírá

neznáma, nepoznána; vzpírá se zas, sbírá,

ven z prsou chtěla by se tiše vyproudit

a výkřik radosti ze srdce vyloudit –

Komu?... Toť otázka... Rolnička blázna!...“ Bokem

se Pavel převalil, a z houslí plným tokem

se lila horoucnost, mohutný zlatý proud,

jenž odbyl si už bystřiny a prost je pout.

On cítil, jak v tom zvuku jako květ ten něžný,

co jako rajský zjev štít zdobí alpský, sněžný,

tak čistá, líbezná a jasná, spanilá

se snáší k Antoši jak anděl – Jarmila...

Kams do podlahy Pavel upřel zraky – cítí,

jak tón ten horoucí se k duši jeho řítí

a v mraku unáší ji – zří ten černý pruh,

před dálným svítáním jak prchá s ním jak duch,

a z něho nad zemí tam v dálce hvězdy vidí,

jak s ostrova když šel, daleky od všech lidí.

V tu chvíli struny vše zas zvučně zazněly,

jakoby okřály a čile zjasněly,

a z nich už výská, dupá, vesele se točí

bujaré písně nápěv, šelmovské má oči,

z nichž mladá troufalost a posměch z překážek

se směje hlasitě, neb nezná porážek.

Ji s ohněm junáckým překrásně Antoš hrával,

z těch strun mu dupotal rej chasy, výskot, nával.

„Šaratice, na pěkné rovince –

chodil jsem tam k jedné švarné dívce.

Chodil jsem tam, ale už nebudu;

zarostla mně cesta ořešinú.

Vezmu kosu, ořeší vykosím

a tebe si, má milá, vyprosím!“

Však Antoš nedohrál jí, ale přerval v ráz,

tak asi uprostřed – až zalkal houslí hlas,

když jimi na stůl hodil. „Pavle!“ volá

a Pavlem zatřás’, že hned vstává. „Pavle! Holá,

slyš!“ „Co je?“ „Jsme my to dva blázni!... Slyšíš?... Fuj!“

a za smíchu se vyslík’, zhasil kahan svůj,

do peřin zakutal se, ba i hlavu schoval.

Svit lampy Pavlovy teď mdle vše osvěcoval.

A brzy jakýs zvuk se ozval tlumený

z pokoje Antošova, suchý, hubený,

že Pavlem zatrhlo to – naslouchá mu chvíli –

už opět ozvalo se to a ze vší síly:

to kašel byl – a horší než dnů předešlých –

ta smutná návštěva příbytků studentských.

On dlouho ozýval se světnicí tou chladnou,

kdy Pavel skrčiv se před návštěvou tou zradnou,

již usnul na tvrdo a leží upjatě

v lakýrkách, v čamaře i v bílé kravatě.

A dobře stalo se. Neb kdyby teď byl slyšel,

co za půl roku slyšel, kterak totiž vyšel

běloučký lístek, v němž čet’ jako ve věnci:

„Laubová Héla – Dr. Hrudeck, snoubenci“,

a že ten lísteček též slavná pošta jemu

přinesla úslužně, áh, Pavlu Dobrovskému,

on jistě nespal by jak v hnízdě pěnice,

než seděl při víně a tloukl sklenice.

Však za půl roku když tu zvěst byl přijal, klidně

už vyslech’ ji a s Hélou stýkali se vlídně.

Hleděli na sebe jak na školu, již rád vždy máš,

a rád jsi též, když na věky jí „S Bohem!“ dáš...

V něm sice předlouho se bolest ozývala,

však hrdost zároveň se mocí prorývala

a tlumila a dusila snů planých stesk,

jak slunce vysušuje květům rosný lesk.

Tak život vtipkuje. Kdo chtěl by se s ním hádat?

Je těžko do srdcí dvou přerůzných se vkládat;

z nich každé hledalo si jinde štěstí své –

nuž, dobře, věří-li: Vše jiné bylo zlé...

A z věže rozzvučel se raní zvonek znova,

pak varhan zazněl zvuk, tak temný, beze slova.

To v prázdném chrámě mladý varhaník hrál sám

mši ranní „ad majorem Dei gloriam“

– neb za svůj blahobyt by nehrál zpěv tak zvučný –

(však za to kostelník je v Praze všude tučný).

Sotva že hukotné a dumné pedály

ozvěnou temnou k Antošovi zahrály,

hned hlavu vystrčil, již pod duchnou byl schoval,

a prsou jeho tluk se rázem urychloval.

Poslouchal napjatě, jsa vzrušen v prsou svých,

jak vítr když se dotkne vrchů lesnatých,

a jako ranní květ se srdce otvíralo,

jak by z těch akordů to teplem, vůní válo.

Tak milo, lahodno mu bylo; pomalu

i melodii vynotil si chorálu,

neb brzy píšťaly vše rozeznával bystře

a k dohrám, předehrám děl v duchu: „Ano, mistře!“

Hle, přivřel oči teď – duch letí kamsi zpět:

tu píseň slýchával a zpíval z dětských let.

I cítil, jak mu srdce tichým smíchem skáče,

teď jak by odběhlo a kdesi skryto pláče

Zří svíce hořící – jak veselá to zář! –

jak mysli dětské by to slétly na oltář,

a hlasy chlapecké i s dívčími už slyší,

jak každý hrdélko své natahuje k výši,

tak jako skřivánci – jak stříbro tenounce,

slov smyslu nedbaje, a proto lehounce

a vroucně, radostně... A varhany v to hučí

a hlasy hlubšími jak moudrost starců zvučí

a klidně hovoří, to mládí nevinné

jen doplňujíce: „Tomu co nehyne,

otevřte srdce své!“... Tak slastno je mu v duši,

v těch zvucích postavy že snášejí se, tuší,

tam mezi děti bezstarostně rozpělé –

veselí, zářní, dlouhokřídlí andělé,

a stále slétají, že nemají už místa –

jich zpěvem vroucněji zní ranní píseň čistá –

i plní sloupy vše a celé klenutí,

a Antoš cítí v duši ono splynutí

nevinné mladosti s moudrostí vážnou, kmetskou,

jak smíchem vyznívá mu nad vší vřavou světskou.

Počátek luzným snem, a konec opět snem;

z nich každý jest – a to vždy ne – jen červánkem.

A mezi nimi den – toť život. Drahá sázka.

Ten jistě vyhraje ji, komu život – láska..

A znova dunivě se chvící pedály

mu rozčilenou hruď svým zvukem zajaly

a naladily v hymnus... Mše mu příliš tichá...

Již v duchu hraje sám... Hruď těžce dýchá...

Již zvuk zní hluboký... že lidský jenom cit,

však žádný lidský stroj, jej může vynotit;

on v hlubokosti své, mníš, hořekuje tiše,

však ne, on rozchvěl se a zmužněl, zklidněl spíše.

To zkoumavý v něm duch, slyš, dumá nad světem:

Noc v jitro přechází a v nebi posetém

hvězdami nebeská už světla zvolna sháší.

Hor vrchol září už jak v chrámě světci naši.

Zpěv ptactva ozval se, procítá velký svět,

jejž rosa zkropila; hlavičku zvedá květ;

už rozšuměl se klas, a vítr hraje v hoře,

a hučí jezero i jasnomodré moře,

a vše ty zvuky, tóny s hlasy lidskými,

tu vážně stařeckými – smavě dětskými;

a vše ty hlasy, hlásky – vše ty třpyty, jasy

se v hymnus slévají tak velký, tisíchlasý,

v gigantskou fugu slavnou, v níž vše stvoření,

ty trávy, klasy, lesy, moří bouření,

ty šepty vánků, hovor větrů, vichrů chóry

a ptáků různohlasých pestrobarvé sbory,

svým každý hlasem, zpěvem, mluvou každý svou

s člověkem zpívá, jásá písní nadšenou...

Tu píseň Antoš hrál teď v mocném zanícení

– to v tóny, jež jen tuší, myšlénky své mění –

hrál fugu ohromnou jak starý kdysi Bach

a sám se roztrácel v těch tónech jako v snách.

A na konec, kdy chrám už pln byl čarojasu,

on vši tu směs těch divných všehomíra hlasů

sved’ v chorál jediný a plným organem

hrál přemohutný sbor a v srdci prorvaném

tím zpěvem nádherným div zvuk svých varhan chápal –

nu, obr jakýsi mu jistě měchy šlapal.

Však hymnus tiší se, a píseň vítězná,

jak v nebi po bouři když modrost líbezná

se zjeví zářící, přechází v pozdrav strunný,

v zpěv zvučných zlatých harf – jak samý paprsk slunný –

až čistým akordem se loučí v kýsi taj

a zní, zní: „Miluji a v srdci mám svůj ráj!“...

A duší opět zní ten hluboký zvuk temně

jak hoře ozvěna... Toť pedál naší země.

V tom Antoš procitl a kol se rozhlédl.

a v loži na minutku znaven usedl.

On všecek spocen byl a zatřásl se chladem.

I lampa Pavlova už zhasla. V srdci mladém

pocítil stesk – však hrdě usmál se a v ráz

skryl hlavu pod duchnu... Byl ostrý venku mráz.

A chvíli trvalo, než zvolna usnul zcela.

V tu chvíli ku zemi ho mysl přikout chtěla;

on chvíli poslouchal a čirou skutečnost

dal na oči si klást – v ní bídy bylo dost.

i ústrků. Však zahnal ji. Ten svět s tím soudem

a ceněním a měřením svým byl mu bloudem.

On světem jinakým si blažil duši svou

a v něm – v něm těšiti se mohl Jarmilou.

A opět ozvaly se tlumené ty zvuky,

tak suché, hubené... Jen hodin rychlé tluky

je přerušovaly – to plaché tik-tik-tik.

Tak Antoš usínal, ten milý romantik.

Snad ve snu dohrával si slavné „Amen – Amen“...

V tom dvéře zavrzly, a do zestárlých kamen

již služka nakládá. S ní kočka vběhla též,

však hned ji šepot hnal: „Kš, stará mrcho – jdeš!“

V tu dobu Jarmila též v babiččině bytě

noc celou probděvši teď zdřímla, na úsvitě.

To byla noc! Babička u ní stojí, celý svět

chce dáti za lék teď, až na lipový květ

si šťastně vzpomněla a již ho rychle vaří,

ač vnučka odmítá a nevrle se tváří.

„Já, Tóny, říkala jsem,“ praví matince,

„zaopatř dobře krček, nohy Járince!

Ty vždy však jinak chceš. Teď s ní to odstůněme!“

Však matka přeslýchá a v rozpomínce němé

dospívá k diagnose: „Snad jsem přehlídla?

Snad něco ukrývá?... Snad přec se zastydla?...

Ona tak důvěřiva jest... A což ta růže?...

Snad hloupost jakás v tom?... Kdož mládí změnit může?

A sama vzpomněla si na svůj první ples –

cos podobného v něm též bylo jako dnes.

A sebe v Jarmile teď vidí, vzpomíná si

ty muky, strasti vše i co v nich bylo krásy

i štěstí též... Smích loudí jí ta vzpomínka:

„Nu, zeptám se,“ už s klidem dí. „Má dušinka!...“

A Julča s Helénou – áh, těm se zlobit nechce!

Zvlášť slečna Heléna, jen lehla, zdřímla lehce.

Jí v mysli mihl se pan doktor Havránek,

též Pavel Dobrovský a lieutenant Kofránek,

však nejvíc bzukotal tam medák, doktor Hrudeck;

pak dvakrát zívla si a spala jako dudek.

A v hlučné kavárně u stolů okrouhlých

zněl plesovníků klep a bezstarostný smích

i vtip též jadrný, jak mládeži se sluší.

Pan Hrudeck poslouchal je chvíli s tichou duší

šťáraje v zubech si. Toť jeho obyčej;

lvem společnosti jest, i má svůj privilej.

To jeho mlčení však s nonchalantní pósou

dost jasně mluvilo, ba výmluvnou i prosou:

„To, co tu mluvíte, to samý jest jen tlach...

Však já to poslouchám, ať těší se ten brach,

že též ho poslouchám...“ Pak do řečí se vkládal.

„Co tě to napadá?...“ však rukou nerozkládal,

„Přec vím... Vždyť znám ho... K smíchu! Sám jsem to přec čet’...“

neb opět: „Jí že teprv osmnáct je let?

Toť naivní!...“ a smíchem zvedla se mu brada.

V něm vůbec diplomat a nějaký pan rada,

poslanec jistojistě teď už vévodil.

On věřil v to; neb táta „zazobaný“ byl.

Tím ples náš skončil se. Svou skončit mohu píseň,

neb účty plesové, toť kasírova tíseň,

jenž čistý výnos bude hledat s trpkostí,

jak kdysi alchymista kámen moudrosti.

„Hlouposti!“ rozesmál se Dr. Dobrovský.

„Jak bláznovský to věk!“ – (V tom Pegas obrovský,

jenž dumy provázel mu stejnoměrným hlukem,

že k Chocni dojeli, zahvizdl ostrým zvukem.)

A přec, jak rozjařen šel do restaurace,

mu Antošova zněla improvisace.