III. Matamor.

Matamor, jak hne se, chvěje scenou,

řinčí šavlí, seká vše a zmlátí,

jeho rána na stůl pěstí platí,

se vším rve se i s ďáblovou ženou.

Sacre-bleu! – Sto hromů! – Všichni svatí!

Tak se naparuje, tak se klátí

s hubou k uším v kořen rozceněnou,

Na drátku v sled visí ztichlý pěnou

Matamor.

V hřbitovní kdys alej vyzdobenou

sochami, jež slunce paprsk zlatí,

vstoup’ jsem. Každý za nejvyšší cenou

hnal se, rval se – teď tu musí spáti

vybouřené žití po závrati

Matamor!