III. Meditace.

Jak se to krásně ve snech jara žije,

kdy naše mladost v prvním rozpuku:

den plyne za dnem tiše, bez hluku,

duše je čista, plna poesie

a srdce plno sladkých ozvuků...

Uprostřed oněch, které máme rádi,

poklidně snujem zlaté vidiny,

je nám tak blaze v klínu rodiny –

a zatím léta přes hlavu nám pádí,

a my jen mníme, že to hodiny...

Pod vlídným křídlem matiččiny stráže

z dětských se poupat rozvíjíme v květ,

vždy jako ptáci vracíme se zpět

k rodnému hnízdu, jež nás poutem váže,

šťastni jsme doma, netoužíme v svět!

Ta doba míru, ze všech nejkrásnější,

přítomnost Vaši právě oblétá – –

chraňte ji Sobě, prv než do světa

osud Vás urve z rodné lípy zdejší

v budoucnost, která temnem zakleta!

Lidskému srdci nic tak není draho

jak luzný obraz mládí, domova;

vzpomínky ono vždy si zachová

na lásku matky, na rodinné blaho,

na jitra dětství, krásou nachová!

Važte si vroucně vzácných těchto chvílí,

dokud jste doma, dokud blaží Vás

nevinné snění, přelud plný krás:

pijte z nich radost, jako motýl bílý

med ssaje z růže, než ji spálí mráz...

Věk bez starosti žijem tu jen jednou!

Hle, snad juž zítra kouzelný ten čas

uprchne v dál, a k jiným cílům zas

se oči Vaše divem lásky zvednou –

tož tam, kam srdce upoutá je hlas...

Pak dětské báje, které nyní sníte,

jak něžné hračky bouře pokácí,

pak zavolá Vás život ku práci –

a Vy si pevně sama vystavíte

útulné, vlastní hnízdo domácí!

A tehdy se sny, jež Vám táhly skrání

v domově starém jako dítěti –

i v tento nový jistě přiletí

vlaštovky družné: mír a požehnání,

a štěstí bude s Vámi bydleti!