III. Měsíc vychází.

Širokým údolím jdu v pozdní noci,

po stranách hory jako brána k nebi,

a na oblohu veliký teď měsíc,

jak zlatá vzpomínka zašlého štěstí,

vychází právě mezi vršky stromů.

Zrak večernice srší z dálky touhou,

jak na milého čekala by druha

v tom tichu, kdy sní roztouženě lístek

a širá země, zdá se, stoupá k nebi,

kam v plné kráse vyplul velký měsíc.

Jak věčností jdu rozlehlým tím dolem.

Veškeren život přijal masku smrti,

však pod tou maskou žije vše a prahne

a prosto zemskosti, té hrubé, drsné,

jen blahým, čistým oddychuje mírem.

To ticho! – Mním, jak měsíc leje světlo,

že jakýs duch se snáší v proudu jeho

a stírá prach, jenž used’ na list, květy,

a stírá prach, jenž na duši nám used’,

a obrozuje naši zemi matku.