III. Mně na mysli teď často vroucně tanou

Mně na mysli teď často vroucně tanou

vše drahá tvoje slova, rady, proseb vzdech,

a zlatých snů mých pestrobarvých na křídlech

tu v tiché noci hvězdou s nebe kanou,

tu hledí na mne tváří uplakanou,

neb růží cudně rdí se dívčích na ňadrech.

Hle, vtělily se v líc mně děcka sladkou

a v blankytný ten jeho dumně snivý hled,

tvá z něhož obráží se jemná duše zpět – –

Však vráskou vryla se mi ve tvář hladkou

a do vlasů mi padla jinovatkou

ta slova příkrá, jež mi řekla’s naposled....

Již odčiněna dávno hrobu tísní,

jenž chladně na věky se zavřel za tebou,

a sníh, jenž napadl z nich na skráň moji mdlou,

teď taje slunným jarem zlatých písní,

jež vůní, rosou tvojí duše vysní

mně zhaslé mladé štěstí z hrobu v náruč mou.