III. Moře se tiší.

Jak od rána dnes zmítalo se choře

a v ostrova břeh bilo moře divě!

Já vidět mnil jsem Neptunovy oře

s pěn bělí u tlam, o vlající hřívě.

Loď houpala se jakás na obzoře,

zněl hukot, řev a šum kol každé skály;

pak odpůldne se vlny klesat zdály,

však ještě stále hněvem vřelo moře.

A večer teď už ztišilo se zcela:

to zpěvačka nám Svatém na Juraji

ty naše krásné české písně pěla.

Čaromoc písně že je pouhou bájí?

Jak celý den zlost moře v ostrov hřměla! –

A nyní jak když tiše naslouchá jí.