III. MŮJ SYMFONICKÝ KONCERT R. 1902

Akordy nechť zavzní slavné

na počátku mého zpěvu,

na počátku třetí věty

Bohatýrské Písně mé!

Hlásat bude zpěv můj třetí

moc a věhlas oněch lidí,

kteří patří k vrstvě oné,

jež se zove „upper ten“.

Ježto se však ve své Písni

toužím vyhnout cizím rčením,

nahradímť já cizí výraz

českým slovem jediným:

„Slovutností“ zváti budu

vrstvu oněch dobrých lidí,

kteří v našich českých hrncích

tvoří české podmáslí!

Naše milá Česká země

bohatá jest Slovutnostmi,

kamkoli jen oko patří

samou zříti Slovutnost!

Mnoho let již zabývám se

hlubokými studiemi

o bytosti oné mocné,

jež se zove „Slovutnost“.

Přírodopis Slovutnosti

hračkou by mi bylo napsat,

tak hluboce probádal jsem

všechny její zákony.

A proto nechť na oslavu

naší české Slovutnosti

znějí, hřmějí harmonie

jásající Písně mé! – – –

Urozená Slovutnosti,

snad se račte pamatovat,

že jsem roku letošního

zval Vás k hodům duševním.

Vskutku ani již dnes nevím,

jak jsem na ten nápad přišel,

uspořádat Slovutnosti

slavné hody duševní.

Že zálibu v hodech máte,

věděla má duše čacká, –

co do roka v České vlasti

jesti hodů vepřových!

A tak, milá Slovutnosti,

po vepřových hodech slavných,

chtěl jsem hody umělecké

uspořádat Vašnostem!

Na papíře elegantním

poslal jsem Vám pozvání své,

v němž jsem Vaší Slovutnosti

v krátkosti as toto děl:

Pravil jsem Vám, Slovutnosti,

po trnové cestě vlastní,

že jsem za svým ideálem

vždycky vlastní silou šel.

Děl jsem, že Vás ušetřit chci

výčtem všech svých běd a strázní,

jež mně bylo podstoupiti

k uplatnění svého Já.

Za jisté jsem alespoň měl,

že znám Vaší Slovutnosti

osud moji Selské bouře

na Národním divadle,

Jak ji moji nepřátelé

ubili a pošlapali,

podupali, poplvali

hněvem svým a záští svou.

Duše má se netajila

ani svojí čistou vírou,

že vzkříšení Selské bouři

z temna hrobu zazáří!

Pravil jsem Vám, Slovutnosti,

Čas že oním kritikem je,

který křivé lidské soudy

koriguje jedině!

Dále jsem Vám napověděl,

že jsem napsal Furianty,

ale že se na můj prospěch

nepolepšil valně čas...

Z těchto příčin, Slovutnosti,

pozval jsem Vás na svůj koncert,

abyste si soud utvořil,

na čí straně pravda jest.

Chtěl jsem, aby posoudil jste,

zda-li také já mám právo,

aby moje hudba v Čechách

nerušeně mohla znít.

Doufal jsem, ó Slovutnosti,

v ušlechtilost Vašich citů,

věřil jsem, že předpojatost

v srdci Vašem nesídlí.

Na konci též podotknul jsem,

vznešená má Slovutnosti,

že výlohy, jež jsou značné,

krýti musí kapsa má...

Spoléhal jsem na noblesu

smýšlení a citů Vašich,

a pozvání zakončil jsem

čtyřslabikým jménem svým.

Třicet zlatých pak jsem vyňal

(chvěly se mi při tom ruce)

a za třicet zlatých známek

zakoupil jsem poštovních.

Třicet zlatých, Slovutnosti,

za poštovní vydat známky,

za tenhle čin marnotratný

zasloužil bych výprasku!

Co živ, drahá Slovutnosti,

nestržil jsem za své skladby,

za své skladby symfonické

tak obrovský kapitál!

Takou oběť, Slovutnosti,

přinesla Vám kapsa moje,

když jsem Vám chtěl doručit

válečný svůj manifest.

Ale čerta, proč teď brečet,

co by člověk neudělal

pro svůj milý, drahý národ,

pro národ tak hudební!...

Oddychla si duše moje,

radostí jsem si mnul ruce,

když jsem všechna pozvání svá

Slovutnostem rozeslal.

Těšil jsem se myšlénkou tou,

že Slovutnost aspoň uzná,

že jsem člověk velmi slušný,

jenž má dobré způsoby.

A mezitím již již počly

velké zkoušky, dlouhé zkoušky

na můj koncert samostatný,

Symfonický koncert můj.

Orchestr si vedl statně,

zkoušel – cvičil, až se potil,

se svým chrabrým vůdcem v čele

Vítězslavem Čelanským.

Statečný můj vůdce chrabrý

armádu svou chrabře vedl,

armádu svých pozounistů,

basistů a houslistů.

A uprostřed toho víru,

ropotného toho víru,

proti pultu dirigenta

zaujal jsem místo své.

Ruky zdvihem, ruky klesem

udával jsem Čelanskému

vichřivá a vírná tempa

symfonických skladeb svých.

Jenom občas, při crescendech,

při gradaci, při stoupání,

sklesla moje pravá ruka

v místa ta, kde srdce mé.

A když moje rytmy burné

prostorem se zdály nésti

jako bouře oceánu,

jako bouře ropotná, –

na vlnách těch rytmů vírných

krev mně počla stoupat k hlavě,

a tu ruka – pravá ruka

vnořila se – v kapsu mou.

Vítězslav mě pozoroval,

myslil, že jsem k smrti dojat,

myslil, že své srdce tiším

bílou pravou rukou svou.

Jaký však mu úsměv zahrál

kolem jeho tenkých retů,

když má ruka k ústům kladla

malou láhev koňaku!

A tak vždy, když mocné plechy

nastoupily v ryčných místech,

přiložil jsem malou láhev

k rozechvělým ústům svým!

Nemyslete, Slovutnosti,

že jsem básník-alkoholik,

koňaku jen používám

k utišení nervů svých!

Za velikých rozčilení

sáhám pouze k léku tomu,

„koňakovou kurou“ zvu pak

toto svoje léčení!

A tak asi za tři zlaté

koňaku jsem spotřeboval

na mazání svojích nervů

při zkoušení skladeb svých.

Nemyslete, Slovutnosti,

že těch peněz lituji snad,

ale oněch třicet zlatých –

pro ty truchlí duše má!

A za této moudré kury,

urozená Slovutnosti,

slavnostně jsme nacvičili

Symfonické skladby mé.

Jakou jsme si dali práci,

ku potěše Vašich uší,

stěží asi uvěří mi

Blahorodá Slovutnost...

Rychlým krokem, kvapným krokem,

den koncertu již se blížil,

ohlášení na všech rozích

octnulo se veliké.

Dvě stě velkých ohlášení

zvěstovalo Zlaté Praze,

že můj koncert symfonický

v Rudolfinu koná se.

Čert však jakýs napískal mi,

abych na svá ohlášení

vytisknout dal tučným písmem

„Vlastní silou“ třikráte!...

Myšlénka a provedení

děje se vždy jedním dechem,

myšlénky a činy moje

rodí jeden okamžik!

Čert však aby okamžik ten

po polích a rolích honil,

kdy mně onen nápad napad,

onen nápad neblahý!

„Vlastní silou! Vlastní silou!“

křičelo to se všech rohů,

se všech prostor na náměstích

„Vlastní silou!“ hřmělo to...

Měšťané a Slovutnosti

spatříce můj plakát smělý,

starostlivě počli svými

potřásati hlavami.

Lidé srdcí citlivějších,

již mně byli nakloněni,

nad mým duchem pomateným

zalomili rukama.

Na ulicích, na náměstích

kupily se malé hloučky,

„Vlastní silou“, vrtalo jim

ubohými hlavami.

Rokovaly, hádaly se

o muzice oné zvláštní,

která smělým krokem kráčí

vlastní silou do světa.

Hovořily o píšťalách,

o trubkách a fagotech,

jak je může jeden člověk

foukat vlastní silou svou!

Jinak ale autority,

autority-slovutnosti

pohlížely na můj plakát,

na plakát můj výstřední!

Nevinný můj plakát černý

účinkoval jako výstřel,

jako strašný výstřel z děla

válečného „Man of war“.

Autority-slovutnosti

viděly v něm porušení,

zneuctění, poskvrnění

stávajících řádů všech.

Viděly v něm pustý výsměch,

hlasný výsměch autoritám,

ryčný výsměch Slovutnostem

útočného buřiče!

Jaká zpupnost, jaká smělost

pod záštitou „Vlastní síly“

pořádati v Zlaté Praze

Slovutnostem koncerty!

Jaké zbrklé poblouzení

zvoliti si ku koncertu

takou cizí, neobvyklou,

směšnou „Lady patroness!“

Urážka to svrchovaná,

kterou nelze prominouti,

úsudek zněl jednohlasný

starých našich autorit!

A tak stal se div divoucí

v naší milé České zemi:

plakát stal se událostí –

koncert byl dán do klatby!

V kavárnách a domácnostech

hovořili dobří lidé,

že prý je to výstředností

vlastní sílu v Čechách mít!

Vlastní síla zbytečně prý

rozčeřuje klidné vody,

tiché vody vlastenecké

společnosti měšťácké!

Nadaným a slušným lidem

není třeba vlastní síly,

vlastni síla trnem v oku

slovutných je autorit!

Se stádem jen tiše kráčet,

mečet v známých intervalech,

nejlépe prý zajišťuje

rozvoj duší nadaných! – –

Ve znamení nemilosti

blížila se ona doba,

doba přesně stanovená –

večer mého koncertu.

Vyskytly se také duše,

jež mně dobrou radou byly,

abych koncert odložil svůj

na pozdější okamžik.

Odkladů však moje duše

neznala a nechce znáti,

v tvrdý mramor skutečnosti

vtesal jsem vždy svoje sny!

Nabýt toho přesvědčení,

že má smrt je zítra nutna,

pak bych zítra klidně umřel,

neodložil bych svou smrt!

A tak tomu také dneska.

Věděl jsem, že musím padnout –:

Radši padnout, než se vzdáti,

myslila si duše má!

Sřítil jsem se přehluboko,

pad’ jsem, kles’ jsem, Slovutnosti,

pad’ jsem s výše čtyř set metrů –

čtyry sta byl deficit!

Ještě dneska, Slovutnosti,

naskočí mi husí kůže,

při vzpomínce na pustý sál,

na prázdný sál koncertní.

Všechna lože, krásná křesla,

jež sedací částí svojí

zasedáte, Slovutnosti,

pustým prázdnem zívala.

A tak, drahá Slovutnosti,

skladby moje dal jsem zahrát

Hospodinu na výsostech,

Pánu Bohu do oken!

Při Národních dumách jistě,

všichni svatí tancovali,

aspoň opět jednou v nebi

světské bylo veselí!

Častěji bych Pánu Bohu

uspořádal takou švandu,

kdyby jenom taká švanda

nebyla tak nákladná!

Na koncerty Pánu Bohu

vypsati by měla církev,

Svatá církev katolická

ňákou římskou nadaci...

Lidé ovšem těšili mě,

namlouvali srdci mému,

že prý jsem měl krásný úspěch,

velký úspěch morální.

Stěží asi zapomenu

na památný onen večer,

když jsem ve svých prázdných kapsách

cítil úspěch morální!

V této chvíli, Slovutnosti,

z hloubi duše své jsem zaklel,

zaklel jsem tak silou mocnou,

až se Petřín zelenal!

Do horoucích pekel přál jsem

všechen úspěch – planý úspěch

mravní úspěch – hloupý úspěch,

jenž mi zvonil v tobolce!

Duše má, jak Poeův „Havran“

v nitro chladné, pusté noci

zahřímala dutým hlasem –:

Slovutnosti – Never more!...

Pozdní nocí když pak domů

v hlubokých jsem dumách kráčel

chladný vichr, mrazný vichr

smutné šuměl nápěvy,

k smrti smutné melodie

dýchal vichr do mé duše,

k smrti smutné disonance

zněly v hloubi duše mé...

Snilo se mi, že vlast Česká

železnou je nízkou pastí,

v které nelze volné duši

hlavy svoji podzvednout.

A v té pasti, nízké pasti

mnil jsem se být polapeným,

hlava moje krvácela,

kdykoli jsem povstat chtěl.

V železné té nízké pasti

mnoho zřel jsem různých lidí,

veselých a šťastných lidí,

ale lezli po čtyrech!

Zastesklo se mojí duši

po Svobodě, po Volnosti –

z pasti ven a hlavou vzhůru –

z čela opět prýští krev!

A tak vždycky, když má duše

zatoužila se vší silou

po velikém slavném Slunci –

prýštila krev z hlavy mé!

Těžko v Čechách pravdu housti,

těžko vzhůru nosit hlavu,

každou Píseň o Svobodě

kamenují otroci!...

Abych svoji mysl chmurnou

vyrval těžkým snům svým mračným,

utek’ jsem se se svou duší

ku svým mladým vzpomínkám...

Vzpomínám, ach, vzpomínám si,

když jsem ve svých dětských letech

na tahací harmoniku

po hospodách hrávával.

Plzeňský kraj, veselý kraj,

v paměti své ještě chová,

když jsem malým drobným lidem

skočnou hrával do tance.

Jaký život rozpustilý

dovedla má harmonika

rozprouditi, rozvířiti

ve všech malých hospůdkách.

V hospůdkách těch zastrčených,

chabým světlem ozářených,

dusným kouřem naplněných

vřeštěl – ječel nástroj můj.

Poctivé i lehké holky

křepčily a dováděly,

každý pohyb jejich těla

vydychoval smyslnost.

Mladí muži, mladé ženy,

staří muži, staré ženy,

vše při matném osvětlení

jásalo a tančilo.

V slova jejich písní hnusných,

jež páchnula oplzlostí,

mísil se můj nástroj vřeštný

vesele a ječivě.

Po rvačkách a po pranicích

musila má zvučná lyra

známé rváče nebezpečné

usmiřovat zvukem svým.

Sklenice a džbánky piva

lítávaly nad mou hlavou,

zatím co má harmonika

vřeštěla a ječela.

A tak moje pověst rostla,

sláva moje šířila se,

takže zván jsem býval často

do milých vsí vůkolních.

Na mysli mi právě tane

jedna milá dobrá víska,

jež mě v čase posvícení

pohostila ve svých zdech.

Jméno její z paměti mé

vyprchalo, vymizelo,

pouze vím, že víska ona

sídlem byla horníků.

Podzim byl a listí žloutlo,

vichry vály se strnišťat,

na cestu když vydal jsem se

v onu vísku s otcem svým.

Po silnici jednotvárné,

za povzdechu vichrů chladných,

za šelestu žlutých listů

kráčeli jsme sami dva.

Po cestě jsme hovořili

o výdělku, jenž nám kyne,

co nám v kapsách zvonit bude

desetníků stříbrných.

Za nadějí takých třpytných

uběhla nám dlouhá cesta,

a než jsme si pomyslili,

octli jsme se na návsi.

Z hospody již vyhlížela,

vybíhala mládež vesská,

nedočkavost z jejich tváří

zářila a svítila.

Jakmile mou harmoniku

uviděla cháska ona,

zajásala, zavýskala,

naproti nám běžela.

Za jásotu, za výskání

na pec židli postavila,

a na onom čestném místě

zaujal jsem místo své.

Z kruchty této ječela a

vřeštěla má harmonika,

zatím co jsem zraky svými

zřel na bujný tance rej...

Jaká radost posvícenská –

jaká radost nevázaná –

jaké písně rozpustilé –

jaký vír a ryčný šum!

Mladí hoši dívky mladé

pevně tiskli ve svých loktech,

bujná mladá prsa dívek

vášnivě se vlnila.

Laskali se, líbali se

v tance šumném reji vírném,

mladá těla, vilná těla

tísnila se na sebe.

Smělí hoši dovádiví

za jásotu, za výskotu

nad hlavy své nadzvedali

švarné dívky vesnické.

Jaký smích a jaký řehot,

když z pod čistých krátkých sukní

zasvítilo bíle tělo

švarné dívky vesnické!

Dovádivých písní slova

mísila se v tuto vřavu,

v rozpustilé sloky písní

veselý se mísil smích.

Těžko bylo vyhověti

všechněm choutkám bujné chásky;

sotva že jsem jednu dohrál,

musila již druhá znít.

Nejtrudnější při tom bylo,

že, na místo desetníků,

plnily mé prázdné kapsy

samé drobné krejcary!

S bolestí svou svěřil jsem se

otci svému v prázdné chvíli,

děl jsem, že za málo peněz

chtějí mnoho muziky.

Hospodský též tvářit jal se,

jak by se byl napil octa,

neboť mládež samým tancem

zapomněla na pití!

Jedenáctá odbila již,

když mi otec šeptal v ucho,

že v příhodném okamžiku

z této díry zmizíme.

Hostinský prý pomůže nám,

abychom se vytratili,

čeládka prý v kapsách nemá

jediného haléře.

Aby se nám outěk zdařil,

nasytil jsem tanečníky –:

hrál jsem – hrál jsem do únavy,

pak jsem pausu učinil.

Mezitím již otec venku

čekal na mne na zahradě,

a hostinský harmoniku

tajně přines za námi.

Zadními pak vrátky hbitě

octli jsme se na silnici...

Postrašeně, ostražitě

pádili jsme vesnicí.

Měsíce ni hvězd nebylo

na obloze zamračené,

ze tmy pouze bělala se

zaprášená silnice.

Radostí i rozčilením

bušila nám naše srdce,

za humny když octli jsme se

naší milé vesnice.

Jedva však jsme dvacet kroků

za posledním byli plotem,

když tu mračnou tichou nocí

střelné rány zavzněly.

Postrašení, uleknutí

hnali jsme se jako oři,

jako oři poplašení

po prášivé silnici.

Svadlé listí, suché listí,

běželo nám rychle v patách,

střelné rány, ostré rány

provázely outěk náš.

Prchali jsme – prchali jsme...

Vichr lkal a chladně vanul,

střelné rány umíraly

v tiché noci podzimní – – – –

A na onen koncert z mládí

vzpoměla si duše moje,

po koncertě Symfonickém,

když jsem kráčel k domovu...

Popatřte, ó, Slovutnosti,

jaká hrozná černá smola

všechny moje festivaly

zasmolila hudební! – –

Hospodine na výsostech,

rci mi, rci mi, odpověz mi,

proč zadarmo Umění chce

ta Tvá dobrá čeládka?!

Chleba, vuřty, máslo, sýra,

hrách a kroupy, jaternice,

sádlo, špek a buchty s mákem,

oukrop, kaši. škubánky,

drůbky s rejží, karbanátky,

mladou husu, srnčí kýtu,

s karfiolem mladé kuře,

na paprice kuřátko,

černá ryba, modrý kapr,

štika, raci, úhořové,

ústřice a slanečkové,

bílá žabí stehýnka,

„Pivní psy“ a starý sýra,

ementálský, gorgonzola,

parmazánský, imperial,

obložený liptavský,

černá káva, bílá káva,

karlovarská, slivovice,

punč s vajíčkem, limonáda,

s citronem neb s rumem čaj,

Plzeňské i Petrovické,

Smíchovské i Kulmbašské,

Bránické i Pražský ležák,

Basses Pale-ale, Basses stout,

ponožky a podvlékačky,

břišní pásy, teplá trika,

košile a nákrčníky,

batistové šátečky,

lakýrky a žluté botky,

radimgoty, krátká saka,

smokingy a bílé vesty,

s plesovými úbory,

klobouky a rukavičky,

hodinky a zlaté skřipce,

zrcádka a zápisníky,

deštníky a špacírky,

kolínskou a vonná mýdla,

vodičku a prášek do úst,

a k účelům erotickým

zboží rybí, gumové, –

za vše tyto věci nutné,

Blahorodá Slovutnosti,

musí Vaše kapsa ctěná

draze platit penězy!

Po manželském loži cudném

zatouží-li vaše srdce,

za oddavky účtuje vám

pan farář i kostelník!

Za křest svatý musíte též

zaplatiti po křesťansku,

nechcete-li svoje dítě

vydat čertům chlupatým.

Zlíbí-li se Slovutnostem

na věčnost se odebrati,

tu vstupenku na nebesa

draze jest vám zaplatit!

Biskupové, kanovníci,

preláti a farářové,

kaplani a kostelníci,

staré báby svíčkové,

všechněm těmto služebníkům

u nebeské boží brány,

chcete-li mít v nebi pokoj,

musíte dát zpropitné.

A což takhle, Slovutnosti,

jste-li přítel zákulisí,

má-li vaše duše smysl

pro umění gest a pós,

má-li vaše duše smysl

pro naivky, pro tragédky,

pro altistky, sopranistky,

pro baletky sólové, –

jaké strašné honoráře

platit musí vaše kapsa,

za záliby estetické

svojí duše zjemnělé!

Na jídelním lístku světském,

Blahorodá Slovutnosti,

nejdražším jsou papáníčkem

dramatická stehýnka!...

A tak patřte na ten výčet,

na ten výčet světských věcí,

za něž vaše kapsa tučná

těžkou musí platit daň!

A teď rcete, Slovutnosti,

proč jen chcete na básníku,

na malíři, muzikantu

jeho práci zadarmo?

Ševci, krejčí, kostelníci,

faráři i kanovníci,

nevěstky i biskupové –

všichni berou svoji mzdu!

Pouze básník s muzikantem,

málereček se sochařem,

aby jako ovce dobrá

na trávu se chodil pást! – – –

Všechny tyto dojmy truchlé

s kyselými myšlénkami

otřásaly mojí myslí

po mém slavném koncertu.

Hvězd nebylo, vichr vanul,

a já smuten kráčel domů

v doprovodu svého druha –:

morálního úspěchu...

Duši mé se opět zjevil

Poeův Havran černý Havran

a má duše zahřímala:

Slovutnosti – Never more! –

A zde končí třetí věta

mojí Písně Bohatýrské,

k jejíž zpěvu ducha mého

nadchla česká Slovutnost! –