III Můj zrak je zostřen pokorou jak nabroušená dýka

Můj zrak je zostřen pokorou jak nabroušená dýka

a každým upřením zřítelnic umdlených,

byť nechtěl sám, až pod pokožku vniká –

v tajemství podstaty všech časných divů Tvých...

Čtu z tvaru oblaků i z rysů v lidské tváři,

z rýh na kmenech, jež pod korou jsou ztajeny,

a ze stop na sněhu – jako kněz při oltáři

z blan mešní knihy čte tajemství proměny...

Vím, proč se svírá list a květy zavírají,

když slunce nad mou hlavou nejpalčivěj’ žhne,

znám zákon stavby hnizd líp, než jej ptáci znají –

leč neznám zákona, ni svého poledne...

Proč dal’s mi tento zrak, jenž mučí mne a pálí –

jímž všude stopy písem věčných nalézám,

jímž čtu, že lesy přátelské jsou, nepřátelské skály –

a nejhorší: že v nepřehledných zástupech jsem vždycky sám...

Ó rci, proč dal’s mi moc nad svými tajemstvími,

proč hvězdy přiblížil’s mi jako roje včel,

když jsi mé vlastní přede mnou a přede všemi mými

přetěžkou pečetí mlčení na věky uzavřel...