III. Na dobyté hradbě.

Pod stropem, kde jakés bohyně

tančí v bílých květech, mezi nimi

v divně namodralé krajině

blýskajíce boky růžovými,

jarého je plno hlaholu.

Otevřena okna. Pod záslony

větřík zadul chladivý a vonný.

V sále jasném hlučno. U stolu

mladí lidé, v číškách víno hoří,

v očích už se drobné jiskry tvoří,

líce planou. Nad hlavami jim

lehounko se vznáší modrý dým.

Vyvstal Venouš Vávra, právník mladý,

hlava bystrá, jeden z prvé řady

bojovníků ducha, kteří jdou

do arény bít se s odvahou.

Na protější stěně pevně tkvěly

oči jeho. Číšku zlehka zdvih.

Kolem hovor hlučný rázem ztich,

zraky všech se k němu obracely.

„Dovolíte, drazí přátelé – “

začal měkce, jako nesměle, –

hlas mu chvěl se, ale v okamžení

v kovový zvuk ocele se mění.

„Zvedám vína pohár ohnivý

s radostí a plesem ve své duši,

s plným srdcem, které hlasně buší!

Mrak všelikých pochyb tesklivý

rozvát aspoň na okamžik s čela

a krev ohnivěji zakypěla.

Nechť poháry zvoní! vzhůru hlavy!

jásot nechať bouří právě tu,

kde před chvílí ještě v přeletu

vítězně bil cizácký proud dravý

v naše sypké břehy, naši zem

zaplavoval hrozným přílivem.

Bůh dal, příliv klesá odražený,

vlny opadly i kalné pěny,

břeh se zvedá z divé zátopy!

Bůh dá, že se najdou ruce statné,

které hned se díla uchopí,

vybudují hráze nepodvratné!

Nesmí půdu znova dobytou

loupežný proud vícekrát nám zalít,

nechat pod nohami rozlitou

zříme stohlavou se vlnu valit,

o granit se roztříští a zláme!

Nechť přijde a zuří, odoláme!

Proto jasně ať poháry zní,

slavíme dnes velké vítězství!“

Zabouřily hlasy, číšky zněly,

víno zašumělo, oči zahořely.

Jen hoch slabý s tváří zažloutlou

blíže k sobě přitáh sklenku svou,

kostnatými prsty zatřepetal,

jak by na hlavu všem kletby metal,

chřípě se mu chvěly, sbíral dech:

„Fráze!“ vykřik tenkým hlasem, „fráze!

Tak to stojí ve všech žurnálech:

cizí moře, granitové hráze,

dravé vlny kolem rozlité,

rodná půda, břehy podryté – !“

Ostře zachechtal se. „Ovšem, snáze

všechno slovy odbýt kurážně,

z dálky zahroziti nepříteli,

nežli přejít propast, jež nás dělí,

s ním se poznat, s klidem rozvážně

změřit jeho sílu, spravedlivě

jeho díla velká ocenit!

Smějte se! mně takto káže cit!

pravdu říci! nelichotit lživě!

Zde na naší holé, smutné nivě,

kde jen robotník své spřežení

honil s láním, cizí umění,

cizí práce tyto stavby zvedla,

cizí duše něžná spanilá

všechna místa kouzlem obepředla,

pusté svahy v sady změnila,

před věky ty lípy vsadila!“

Přehlušil jej smích a pokřik dravý,

rozkolísaly se mladé hlavy.

Ještě zvýšil slabounký svůj hlas;

„Cizí! cizí! zde psal data čas!

Zde pod cizí střechou, stropem cizím,

kde duch cizích rodů ještě tkví,

přípitek váš vyzývavě zní!

Smích mne nepomate, který sklízím,

vlastenecký jásot šílený:

pravda tady vryta v kameny,

pevně vryta! Zapírati chcete?

Na zdech, na stropech tu možno číst!

Vždyť i samo jméno těchto míst

hlásá cizí původ! Nezapřete – !“

Nedomluvil, – v bouři jarých hlasů

jeho protesty a výkřiky

zapadaly marně bez ohlasu.

Stál tu vztyčen mezi mladíky,

ruce skřížil, úsměv pohrdavý

po tváři mu žluté přeletí,

patří kol, jak moudrý na děti,

které z mýdla bublinou se baví.

Nedbali ho více. Jiný hlas,

jiná sklenka pozvedla se zas:

„Naše je to rodná půda svatá,

pošlapaná vrahem, mocí vzata,

a z mozolů našich vystavěny

hrdé zámky vzrostly k výšinám,

cizáckými obdařeny jmeny

s vysoka se vysmívají nám.

Ale nechať zpupný sok se rouhá,

co ta cizí slova? maska pouhá!

Pouhý zvuk, jejž vítr odvane,

a co naše, naším zůstane!

Pryč s cizotou, nechať navždy zmizí

i to vnucené sem jmeno cizí.

Vzhůru číše! oslavíme křest!

Znova dobytá píď rodné země

ať i podle jmena naší jest!

Nuže, jmeno, jmeno! Rychle ke mně,

kdo je filolog a historik!

Jmeno! ryzí slovanské a zvučné!“

Smích se ozval kolem, hlahol, křik,

učený spor a výklady hlučné.

Konečně vstal Vávra, číši zved.

„Javor bude slouti!“ V souhlas hned

srazily se číšky.Trochu vína

Vávra na zem ulil. „Slavně křtím

tyto prahy vínem krvavým!

Vše, co na cizotu upomíná,

nechať křest ten spláchne. Příboj dravý

nikdy víc tě výspy nezaplaví!

Do věčnosti nechať pevně ční

stráž Slovanstva, hlídka nejzazší!“

Zabouřily hlasy, třeskly číše,

v očích jiskrou zablesklo se všem,

ale v prostřed bujné vřavy spíše

vyznělo to vážným akkordem.

A pak hostiteli na zdraví

přípitek se rozlét jásavý:

„Zdráv buď Závěta!“ – Pán statku mladý

s úsměvem se klonil rozmilým,

číškou plnou přiťukával jim.

„Rád váš jásot slyším, právě tady,

v těchto síních prázdných, druzi milí!

Mně se vždycky zdálo, že tu zbyly

stíny teskné z věků minulých, –

dnes je rozplašil váš zpěv a smích.

Díky vám! Ať tedy Javor zkvétá,

na samý kraj Slovanského světa

hlídka pošinutá! Dobře vím,

že povinnost těžká padá na mne,

nepodlehnu ješitnosti klamné,

ani ruce líně nesložím.

Rukou neúnavných třeba všude,

ku práci se hlásím, – tuhá bude,

při sám Bůh, že jí se nelekám!

věřte, drazí! vždyť mým učitelem

od mladosti otec byl mi sám.

Práce zlá a krušná v žití celém

čekala naň všady a šla s ním, –

líbám jeho ruce, s úctou zřím

na ty tvrdé zkornatělé dlaně, –

odpusťte, že slza padla na ně – –

Práci, práci pilné připíjím!“

Starý Závěta, kmet šedovlasý,

v čele stolu seděl, nemluvil,

ale na rtech jeho úsměv byl.

Třeskly číše, zabouřily hlasy,

k němu hrnuli se s přípitkem,

zosobněna práce byla v něm,

v rukou jeho, pleti zkornatělé,

v celém sehnutém, však tuhém těle.

Stál tu rozechvěný, jako stín

čehos minulého, co už bylo,

co svůj úkol plně dovršilo.

Však po boku jeho statný syn,

na skráň líbá otce, do šedin.

Jeho dívčí tvář se rozehřívá,

žárem tisícerých nadějí

oči zahořely jasněji,

z jejich hloubi budoucnost se dívá.

Hovoří kmet, šedou hlavou kývá:

„Tak vás, hoši drazí, vidím rád,

čela jasná, hrdé, vzdorné hlavy,

myšlenek proud vzkypělý a žhavý!

Jenom jedenkrát je člověk mlád!

Odpusťte, jsem starý, vetchý děd,

mlhou zakalil se už mi hled,

ale rád mám mladost, mezi vámi

sedím jako starý dobrý známý.

Vím, že nese proudem nový věk

příboj nových divných myšlenek,

rozlet jejich sotva stihnout umím.

Vlnou ryčnou hesla nová jdou,

střídají se, honí se a trou,

mnohému již zpola nerozumím.

Nám starým už vše to jako sen – –

Ale nechať dál se proudy valí,

my jen pro vás vždycky pracovali, –

půjdem spáti, vám však svítá den!

Vy jste dál, než my jsme jednou byli, –

Bohu dík, ne nadarmo jsme žili!“

Zas tu hlavu stiskl těžký věk,

sluneční však zlatý paprslek,

jak se kdesi proplet záslonami,

v bílé brvy se mu zachytil,

ve zvlhlém se zraku zatřpytil.

Lehký dým se vznášel nad hlavami,

veselý zněl hovor, zpěv a smích,

Sloka písně přeletěla kolem,

číšky zněly za hostinným stolem

v sále tom, kde v rámech zlacených

podobizny zčernalé dvě visí

nad třpytivým krbem z mramoru.

Pán a paní. Tvrdé jejich rysy,

čela nachmuřená ve vzdoru.

Sivá paní z límce krajkového

hledí stranou, v hloubi oka zlého

jakýs oheň vnitřní problýská.

V pyšném kroji Rudolfova věku

stojí manžel její. V náhlém vzteku

rukojeť rve svého kordiska.

Dolů na ty mladé bujné hlavy

spouští pohled chmurný, pohrdavý.

Však ti pod ním samý žert a smích,

nikdo k němu oka nepozdvih.

V tom, kdy ještě sálem písně zněly,

vysoké se dvéře otevřely,

vešli noví hosté nečekaní, –

soused, mladý baron, sestra s ním

baronesa Valda. S nadšením

pohledy všech spočinuly na ní.

Ale nežli přestoupila práh,

chvilku otálela. Přimhouřila oči,

rtík se nějak pohrdlivě stáh,

hodila však hlavou. Hrdě vkročí.

Přetrhly se hlasy vzbouřené,

poklesaly sklenky zdvižené.

Ticho kolem. Hostitel vstal mladý,

vzácné hosty vítal překvapen.

„Sním-li? – pak to překrásný je sen!

příteli, vy? baronesa tady?“

Prstíčky jí drobné políbil,

trochu zmaten, trochu zarděn byl.

Valda pohlédla naň důvěrněji,

v očích temných zajiskřilo se jí.

„Nemilo vám, že jsem vešla sem?

Vynutil jste,“ řekla s úsměvem,

„slib, že navštívím vás, – tady jsem!“

K vyslovení divně rtíky strojí,

cizí přízvuk v každém slově zněl,

ale všechno, všechno slušelo jí.

Přimkla oči. Pohled přeletěl

zamlklý ten kroužek mladých hochů.

Ušklíbla se uličnicky trochu.

Pyšně nesla hlavu. Krásná byla,

krásná v každém hnutí, jako hřích,

Afrodita, jež se naučila

ctít pařížské mody vkus a střih.

Krásná byla! Krásné svůdné tělo, – –

kouzlo divné kolem ní se chvělo.

Hledneš maně, a jsi ztracen již,

myšlenky ti mate, srdce jímá,

ani toho stínu pod očima,

ani prášek pudru nevidíš.

Baron Géza Rajský, bratr její,

v šatě poručíka přišel dnes,

vypínal svá prsa důstojněji,

koketně svou lehkou šavli nes,

ostruhami zvonil, sklíčkem blýskal,

kdo tu byli v sále, řadou všem

s nejroztomilejším úsměvem

za konečky prstů ruce stiskal.

„Moji druzi dobří – “ hostitel

představovat pány rychle chtěl, –

„kamarádi ze škol sjeli se tu,

dokud v sadech našich trochu květů,

než je letní bouře odvane.

Srdce zlatá, hlavy nadané,

muži práce, literáti mladí,

umělci a – .“ Baron hlavou kýv,

černý knírek koketně si hladí,

usmívá se: „Oh, já uhod dřív!

V kroužku umělců je vždycky milo,

mezi nimi mně vždy volno bylo!

Ve Vídni, oh – ! Netřeba tu jmen,

stačí, jsme-li jedné mysli jen,

bez okolků, jak umělcům patří,

budeme tu, doufám, jako bratři!“

Ke stolu se ihned posadil,

jako by tu dávno doma byl,

mladým druhům kynul blahosklonně,

slavil práci vážnou, v nadšení

božskému se klaněl umění,

měl i trochu pochlebenství pro ně.

Rozmilou se naivností blýskal,

prostodušným tónem všechny získal. –

„Příchod náš vám hosti vyrušil, – “

řekla sličná Valda hostiteli,

pod brvami jiskry se jí chvěly. –

„Škoda, škoda, že jsem netušil!“

s omluvou se pokorněji shýbal,

ohnivěji ručku její líbal.

„Odpusťte, já prosím! Vidíte:

dým z cigaret všady kolem pluje,

vím, že neútulno velmi tu je,

ale hněvati se nesmíte!

Jsme jen s otcem sami. Pohřešuje

dům náš drahou ruku matčinu,

ženské dlaně, jež by učinily

z pustých síní kouzlem domov milý!

V celém domě cítím stuchlinu!

Možná v parku, kde vše květem dýše,

snad by se vám zalíbilo spíše?“

Její pohled trochu vyzývavý

kolem přelétá. Ji, zdá se, baví,

jak ti mladí páni hledí sem

s neskrývaným zbožným obdivem.

Pomaličku vdechuje dým čpavý, –

ráda má tu vůni. Lehko snad

oželela rozkvetlý by sad.

Závěta však zve ji. Kývla hlavou,

pokrčila trochu rameny,

s prahu ještě s tváří usměvavou

ohlédla se zpátky. Upřeny

všechny oči posavad jsou za ní,

vidí, slyší obdiv odevšad.

Zatřpytil se drobných zoubků řad,

jak se rozesmála. Všem se klaní

s rozpustile vážnou grimasou.

(Jak ty jejich oči lačny jsou!)

Ale už se rychle otočila,

oddaně, tak pokorná a milá,

k Závětovi hledí: „Půjdu s vámi,

v parku je tak krásně ve květech,

když se loudí vlažný jara dech,

cítím, jak se duše zachvívá mi

divným citem sladce tesklivým.

Oh, ty květy bílé ráda zřím,

jak padají ticho! Ale rcete,

hněvati se na mne nebudete,

že vás milým druhům odloudím?“

Koketně naň hledla. Vonný dech

z jejích kadeří a šatů vanul,

zdála se být květem, který vzplanul

ve slunečním svitu. – V úsměvech

na balkon už vyšli, spolu sami

sestoupili zvolna v parku stín,

sami ztráceli se pěšinami,

kde květ bílý padal se křovin...

U stolu však zvoní sklenky zas,

nonchalantně baronův zní hlas.

Vtipem žhavým sálá, žertem baví, –

blíž se nakláněly mladé hlavy,

když vyprávěl klepy jízlivé

důvěrně a přitlumeným hlasem

o zpěvačce jakés marnivé.

Všichni kol se rozchechtali časem

v náhlé veselosti bouřlivé.

Sám se uškliboval divným smíchem

(kdos to po něm zkoušel nesměle),

zvonil sklenkou, říkal: „Přátelé,

mládí neužít je hrozným hříchem,

proto vzhůru číšky vesele!

Nechať v zakletém tom zámku starém

nová radost zvučí s novým jarem,

vytratiž se odtud šerý stín,

rozvesel se s námi Helfenštýn!“

(Když do sálu vešli s Valdou spolu,

povšiml si, kterak v čele stolu

pozvedl se velký sivý kmet, –

jako stín jej viděl odcházet.)

„Javor! Javor!“ kolem něho vzkřikli.

Baron mhouřil oči, trpce děl:

„Vida, jak se vlastenci tu spikli!

i ten starý název překážel?

Oh, ten chauvinismus hrozný, běda!

všechno otravuje, klidu nedá,

vystrkuje růžky pitvorné, –

ach, jak je to všechno odporné!“

Zoufale zved Géza oči svoje,

utrápen vzdych: „Středověké boje!“

Mladý člověk s tváří zažloutlou

chýlil těsně za ním hlavu svou.

„Pane barone, snad dovolíte, – “

úlisně se hlásil, „pravdu díte,

zcela stejně smýšlím jako vy,

nenávidím svár ten jalový.

My jsme výše nad předsudky těmi,

nedůstojný je ten divý spor,

který bují v neblahé té zemi.

Běda! proti vzdoru stavět vzdor!

Nutno přejít propast, jež nás dělí,

ruku mužně podat nepříteli!“ –

Ohlédl se baron. Ret mu křiví

zlomyslný úsměv: „Ještě vy!

humanitní jakés výlevy!

a já pravím: Kdo chce zůstat živý,

nechoď blízko soku silnějšímu,

z daleka se uhni raději mu!

Potká-li vás medvěd, proč vás sní?

Jenom proto, že je silnější! –

A již dosti! dosti! ani slova!

raděj k číškám navraťme se znova,

nač tu mezi námi hloupý stín?

Javor, křičte! a já Helfenštýn!“

V bezstarostném jarém veselí

chvilky mladým lidem letěly.

Pod stropem však přece těsno bylo,

slunéčko je jarní vyvábilo,

venku v parku zkvetlém je tak milo!

Prochází se mladý Závěta

stínem pěšin. Jasmín rozkvétá,

dusná vůně jeho jak by k zemi

těžce vylila se. Haluzemi

prokmitalo slunko, v šerém stínu

zlato rozstřiklo se na pěšinu

k nohám Valdy sličné, na šat její.

Závěta děl (teď už důvěrněji):

„Nemám rád ten jasmínový květ,

těžkou jeho vůni opojivou.

Citím smutek jakýs v ní se chvět,

vzpomínku vždy ve mne vzbouří živou,

pozůstalou v duši z dětských let.

Vidím hřbitov, jasmín kvete bílý,

nad mělkou se jamkou větve chýlí,

polosvadlé lístky prší do ní.

Vidím otce – malou rakvičku

klade ve hrob, v ní mou sestřičku,

a ty květy bílé z hrobu voní. –

A tak z jedněch kvítků zavívá

ke mně vůně smutná, tesklivá.

A dech jiných maně opět vzbudí

vždycky blahý pocit pod mou hrudí,

jak by štěstím ke mně dýchal květ.

Vzpomínka, jež k vůni té se pojí,

zhasla dávno v paměti už mojí,

však já cítím v hloubi duše znět

jemnou strunu, jež se rozechvěla.

Snad jste někdy stejný pocit měla?“

Zasmála se Valda. „Možno tak!

jakés kouzlo vůně květin chová,

duše rozteskní se. Věřte však – “

a tu divným ohněm vzplál jí zrak, –

„mně je sladkou vůně jasmínová,

něžně sladkou!“ – Snítku ulomila,

jež plničká bílých květů byla,

a omamnou vůni dýše z nich.

Dávný, opojivý sen se mih

hlavinkou jí, ve vzpomínkách tone,

ke rtům tiskne prudce květy vonné.

Budoár svůj vidí malý, stmělý,

květy jasmínové po zemi

a v jich vůni polibky se chvěly

vášnivé – kdy ústa oněmí – –

Vzbudila se náhle. Snítku s květem

odhodila, zaplašila sen,

po průvodci ohlédla se letem.

Ne, netušil pranic. Dvorně jen

po boku jí kráčel. A šli sami

dál do hloubky parku pěšinami,

do rokliny, odkud bleskla k nim

nehybná tůň třpytem kovovým.

Řekla Valda: „Jak je smutno tady!

jenom stíny plahočí se všady,

na všechno se kladou, potají,

zdá se, v myšlenky se vkrádají.

Pojďme! Zpátky na světlo mě veďte!

sluneční mám ráda svit a žár.

Ale pro Bůh! v rákosí tam! hleďte!

přízrak bílý, spředen z vodních par, –

ach, ne, ne! už vidím! krása živá,

jaké zázraky to park váš skrývá?“

„Baroneso,“ její vůdce děl,

v hlase přitlumeném smutek zněl,

„Blaženka to pouze, sestřička má,

však jsem vám již o ní vyprávěl.

Nejraději zde se toulá sama,

kývnu na ni, chcete? zavolám – “

Valda vpadla: „Nedovolím vám!

proč to snivé děcko máme rušit?

Pojďme, pojďme! ani nesmí tušit – “

zimomřivě otřásla se celá.

„Pojďme odtud, odtud!“ rychle děla,

za ruku jej vzala. „Smutno tu,

cítím na dno duše tesknotu.

Na den jasný pojďme, kde se směje

zlaté slunko, krev ať rozehřeje!“

Nepouštějíc z ruky jeho dlaň

z rokle vyběhla s ním na výsluní.

„Což? tu veseleji?“ hledla naň.

Jemu všady slastno bylo u ní,

zář i světlo z jejích zraků sálá, –

Bože, jak se opojnou mu zdála!

Udýchaná, během zardělá

o kmen staletý se opřela.

Ňadra dmou se svůdně, ruce zvedá,

cosi upravuje v kadeřích.

A on hledí, hledí – slova hledá – –

Uhodla, proč nenadále stich.

V očích žhavý plamének mu hoří,

srdcem, duší celou se jí koří.

Chytrý úsměv se jí na rtu mih,

četla v myšlenkách mu: nejraději

pad by k zemi zlíbat nožky její.

„Bloudili jsme dlouho, již je čas!

nemám ráda houštin šero stichlé, –

doveďte mne k bratru!“ řekla rychle,

„slyším v dáli volat jeho hlas!

Pojďme!“ poskočila. – Okamžitě

na útěk se dala jako laň,

která lovci prchá, křovím hbitě

prosmykla se, běží, – ostražitě

ohledla se v letu ještě naň.

Postál překvapen, – však skočil již,

stíhati se jal ji, – blíž a blíž,

ještě skok a chytí, dosáhne jí,

obejme to sladké tělo její – –

V tom se zastavila. Najednou

zpět se otočila, oči žhavé

tázavě se k němu pozvednou,

sešpulila rtíky usměvavé

s jakous troufalostí nezbednou.

„Pane inženýre!“ zahrozila.

Ruměnec mu na tvářích se vzňal.

„Baroneso!“ zmaten zamumlal.

Uličnici podobná teď byla,

vlasy rozcuchané, klobouček

s růžovou se pentlí k zadu smek.

Stála těsně před ním. V obličeji

cítil lehtat omamný dech její.

Však v té chvíli právě před nimi

bujným smíchem, hlasy jarými

pod stromy to zahlučelo. Sadem

v překypělém rozmaru svém mladém

rozběhla se celá družina.

Baron Géza vždy a všudy v čele

dovádí dnes, vtipné kousky smělé

vymýšlí a hry sám začíná.

Spatřil Valdu s mladým hostitelem

(ve zmatku je přistih podezřelém),

rozchechtal se, vzkřikl, rukou kývá:

„Ah, vy! kde jste byli? pojďte k nám,

všady už vás dávno postrádám!“ –

Valda usmála se: „Co nám zbývá?“

Na prostranství volném pod terasou

hráli tenis. Valda o závod –

zápolila s veselou tou chasou,

smíchem uvítala každý hod.

Vítězila! Jako hádě svižná,

ohebná jak proutek, nedostižná!

A ti mladí lidé zpozdile

celou silou vyniknout se snaží,

úsměv její, pouhý hled je blaží, –

což se rozskákali zběsile.

A filosof mladý s tváří žlutou

nehrál, ale s urputností krutou

snášel míče, které zaletěly,

Valdě donášel je, šťasten celý.

A než zápas dobojován tuhý,

pod lipou už stolek prostřen byl.

Ke svačině hostitel zve druhy,

Baronesu dvorně poprosil,

aby hospodyňkou pro dnes byla

a stůl jeho prostý okrášlila.

Neodřekla. Ihned ochotna je,

v šálky čínské nalévala čaje,

vlastní rukou podávala všem,

sladíc roztomilým úsměvem.

Tehdy baron Géza shledávaje

trochu fádní tuto idyllu

mrzut pokuřoval, tajně zíval,

na hovoru nebral podílu,

někam daleko se líně díval.

A když osloviti kdos ho chtěl,

barona už v kroužku nenašel.

Géza bloudil sadem. Mezi květy

táh se modravý dým z cigarety,

rozplýval se jemu nad hlavou.

Kráčel zvolna. Ohlížel se kolem, –

jak ty cesty všady spustlé jsou!

postál mnohde s opravdovým bolem

u sousoší, které rozpukané

hroutilo se mezi růže plané.

Na podstavci opršená slova –

Přeražená lávka mramorová

leží v trávě. Stranou gloriet

s porouchanou střechou. Tíhou let

sloupky do země se zabořily,

počmárány na všech stranách byly.

„Spousta!“ baron syčel. „Barbaři!

každou stopu třpytné minulosti

zničit musí v nevidomé zlosti, –

jaký jásot, když se podaří!

V troskách uměleckých památek

posadit se v pyšném nadýmání,

vyvolávat: my jsme dnes tu páni,

co nám se svou slávou dávný věk? –

Co tu chcete, staleté vy stromy?

podetnou vás, koruny vám zlomí,

smýkati vás budou řetězy,

vše se musí kořit vítězi!“

A tak pod ty stromy věkovité

sešel maně v rokli, k tůni skryté.

Temně lesklou její hladinou

záblesky a černé stíny jdou.

Hlavy dvě se k tiché vodě chýlí

s podrytého břehu. Netušen

je tak pozoroval drahnou chvíli.

Co ti dva tam dole mají jen?

Blaženku hned poznal i v tom stínu.

Zachycena o prut rokyty

celým tělem visí nad hlubinu.

Černé vlasy proudem rozlity

padají až k vodě. Zraky její

k samému dnu, zdá se, dohlížejí.

Ale, k čertu! kdo to vedle ní?

Baron pozdálečí odhaduje:

Žebrák? Možno, – chmurně vtyčen tu je

jako strašidelné zjevení.

Tělo v hadrech, ve všem bída krutá,

lysá hlava sluncem ožehnutá,

větrem ošlehána docela.

Vrásky zaříznuté do čela

stále chvějí se a pozvédají.

Úsměv dobrácký a bázlivý

chvilkou vpadlé tváře oživí;

ale oči neklidně mu hrají.

Také on je schýlen nad vodou,

ukazuje rukou kostnatou:

„Slečinko má, tamhle, vidíteli?

jak tam svítí zlaté jahody

pod zapadlým kmenem?“ Do vody

oba hluboko se zahleděli.

Cigaretku baron odhodil,

udiven a zlekán trochu byl.

Krásná černovláska co že dělá?

spadne, jistě spadne, běda jí!

černé vody pod ní čekají, –

co tam dole u dna vidět chtěla?

sotva že se drží slabé sněti,

jako bílý kvítek v hloubku sletí –

bylo tam těch květů plno již!

Lehkým krokem rychle kráčel blíž.

Tiše pozdravil ji. Ohledla se.

Viděl zřítelnice zvětšené,

plné podivného plamene,

k vodě však se nachýlila zase.

Jako ke známému hovoří:

„Pane! pane! vidíteli? zlatem

jak to dole vždycky zahoří?

U dna blízko břehu, pod vývratem

zlaté jahody tam rostou, – zříte?“

S úsměvem jí vyhověti chtěl,

do vody se sklíčkem zahleděl.

„Ach, vy jistě že jich nevidíte!“

smutně řekla. Mrštným pohybem

vztýčila se, klidně před ním stojí.

„Odpusťte, já maně vpadl sem,“ –

baron do úsměvu rty své strojí, –

„kam jen víly právo vstoupit mají,

kde své zlato a svou krásu tají!“

Po žebráku okem šlehl jen,

jak by ptal se: „Ale kdo tu ten?“

Zachytila pohled, rozuměla.

„To je Jakub,“ klidně, měkce děla.

„Blázen říkají zde lidé mu,

ale on, můj pane, mnoho vidí,

co je skryto ve tmách jinému.

Hle, je jako dítě! jak se stydí!

Jakube, ne! proč se červenáš?

toť pan baron pouze, soused náš!“

Drobný stařík rozpačit a němý,

jakoby se shroutil k samé zemi,

vrásky na čele se sbíhaly,

tváří kmit se úsměv zoufalý.

V tom jako pták splašený se vzchopí,

zapad v houští, zmizel beze stopy.

Baron pravil s jemným soucitem,

ano, v očích se mu rosa leskne:

„Slečno má, což vám se nezasteskne

v tomto stínu vůkol rozlitém,

u bezedné tůně nad hlubinou,

kde ty bílé spadlé květy hynou?“ –

„Ne!“ dí ona prostě, „jsem tu ráda,

stín zelený pohádky mi spřádá.

Vídám z temné tůně vycházet

víly půvabné a celé bílé,

jako svěží leknínový květ.“

(Baronu se zdálo, že té chvíle

cosi vidí na vodě se chvět.

Hlednul blíž, – a na hladině siné

ve třpytu a lesku skvělém plyne

obraz jeho vlastní, z hloubi kyne, –

šavle blýskla, – nu, zjev hrdiny!

Dozajista z tiché hlubiny

zvědavé se víly vynořují,

za tím zjevem svůdným slepě plují.

Ušklíbl se vlastním myšlenkám, –

vždy měl štěstí u půvabných dám!)

Vousky kroutil, – ale před ním stojí

s dětským hledem a s pohádkou svojí

malá černovláska líbezná,

sama pohádková princezna.

„Vy mě znáte, slečno?“ tázal se jí,

Zdálo se, že dětské rty se chvějí.

„Znám vás,“ šeptla, „pane barone,

a dnes o vás právě se mi zdálo – “

Mhouřil oči, jiskrou to v nich hrálo.

Divno, hezké dítě netone

v plachém studu, nic se nezardívá,

klidně, přímo ve tvář se mu dívá.

On již mnohým dívkám rušil sen

a ví, rozruší jej jindy zase,

ale tu se tázal udiven:

„O mně? Kterak možno?“ – Usmála se:

„Odpusťte mi. Viděla jsem vás – “

(a hlas její lehounko se třás)

„v ústrety jste šel mi – zasmušile

prohlížel jste rukavičky bílé

na svých rukou. Hlednu, – vidím: krev

byla na nich. – Strh jste je a svinul

a jak spatřil jste mě, – krutý hněv

šleh vám z očí. Mlčky jste mě minul.

V tom mne chůva probudila. Hlasem

usedavě ve snu plakala jsem!“

Zdálo se mu, že se ještě mih

rosný záblesk dívce ve zracích.

„Plakala jste pro mne?“ jako děcku

pousmál se. „Za tu soustrast všecku

díky mé vám!“ poklonil se před ní.

„Zdá se mi však, v podobě mé všední

Modrovous že z pohádek se vtělil,

o vaši se soustrast se mnou dělil?

Hleďte, moje ruce – čisty jsou.“

Rukavičky okázal jí bílé.

(Pohlížela na ně, prošla chvíle.)

„Podáte mi přece ručku svou?“

Po drobounkých jejích prstech sáh,

zdálo se, že čet jí v myšlenkách.

„Bojíte se?“ ručky neodtáhla,

srdce jen jí zabušilo znáhla

pocitem, jenž strachu blízek byl.

Však ji baron milým měkkým hlasem

jako děcko plaché zkonejšil.

Poslouchala, usmála se časem,

nevěděla, kudy kráčeli,

jenom hovor jeho veselý

v lichotivý šum jí v uchu splýval.

Hledla, – baron jenom k ní se díval.

Přes kvetoucí křoví z dálky k nim

jakás píseň cizí rozpustilá

zazpívána hlasem ohebným

do stínů a ticha zazvonila.

„Slyšíte? to Valda naše zpívá!“

baron pyšně pravil. „Nezaznívá

jako stříbro ryzí hlásek její?

Slyšíte tam potlesk, hlučný smích,

hlahol mladých hlasů bujarých?

Pojďte, slečno drahá, veseleji

bude tam, než tady ve stínech,

kde jako by vanul žal a vzdech!“ –

„Ach, ne, nepůjdu tam!“ řekla plaše. –

„Proč mé dítě?“ – Počala se rdět,

„Co mi řekne, krásná sestra vaše,

rozkošná jak lilje bílý květ?

Což já před ní v lesku krásy její?“

Rozesmál se: „Přece neznáte ji!“ –

Řekla tiše: “V bílé kráse svojí

často ve snách u lůžka mi stojí“ –

Rozhorlil se: „Opět sen a sen!

ve snách, děcko, živoříte jen.

Což se ve vás touha neozývá

poznat pravý život kypící,

jeho změny, dojmů směsici?

A do proudu, který kolem splývá

byť jen na okamžik s odvahou

ponořiti malou nožku svou?“

Naklonila hlavu. Přeletělo

trochu stínů přes bílé jí čelo.

Přemýšlela: kterak dvorným byl!

nikdo k ní tak posud nemluvil!

Proč teď mlčí? Čeká odpovědi?

Cítila, že pevně na ni hledí.

Co má říci? studem zčervenala,

nejraději v útěk by se dala...

V té však chvíli krokem tichounkým

stařenka se přiblížila k nim.

V čepci starodávném, přívětivá

usmívá se a Blažence kývá.

„Pojď už, pojď už, moje děťátko,

(i řeč její byla sladce měkká.)

„Hle, již slunce zajde za krátko,

tatíček mě poslal, však tě čeká –

Pojď, děťátko moje!“ – Skokem k ní

Blaženka se vrhla. V náručí

stařenčině skrývá hlavu svoji

(dítě, které domluvy se bojí).

„Jdu již!“ lichotivě šepce jí

a zas plaché zraky v nepokoji

k baronu se letem vracejí.

„Jdu již, Náno, chůvo moje milá!“

usmála se, měkce po tvářích

plných vrásek chůvu pohladila.

Náhle otřásla se. Trpký smích

jak by zabodal se do srdce jí.

„Tak, děťátko zlaté, jděte jen!“

baron smál se stále jízlivěji,

„v rukou chůvě sněte sladký sen,

přimhuřte svá roztomilá očka!

Život, vím, vás leká, – prchněte!

v jeho víry vkročit nechcete, –

ale, dítě zlaté, on se dočká!

uchvátí vás jednou!“ – Hlavu svoji

zlekané se dítě zvednout bojí.

„S Bohem!“ řekl baron vážně již,

„slunce vskutku klesá níž a níž.

Buďte s Bohem, sladký sen vás zlíbej,

andělíček strážný ukolíbej,

hlavička ať odpočine mladá.

Odpusťte, že v cestu jsem vám pad,

jak sežloutlý lístek v písek padá, –

ale ručku podáte mi snad?“

Vztáhl dlaň svou v bílé rukavici.

Zachvěla se, chtěla něco říci,

Však i ona svojí ručku vztáhla,

jeho prstů dotekla se. – Z náhla

uskočila o krok zděšená.

„Krev! krev vidím!“ vzkřikla. – Stařena

do náručí přitáhla ji k sobě,

na hlavičku její kladouc dlaň,

zpod obočí zlostně hledla naň,

a již ve stín odcházejí obě.

Slyšel starou šeptat: „Pojď, mé dítě,

lidé zlí a pyšní zlekali tě!“

Blaženka se lehce podepírá

o rámě své chůvy. Ještě však

ohledla se, – k němu zvedla zrak,

z hlubiny těch očí hrůza zírá! –

Zmizely mu. On se zasmát chtěl, –

maně na svou ruku pohleděl.

K čertu! co to? drobná krůpěj krve

rukavičku bílou zrosila, –

ah, to větev šípku zlomil prve!

Čeho Blaženka se zděsila!

Zvolna rukavičku stáh a svinul.

Cigaretku pálil. Dým se vinul,

myšlenky mu létly kolem hlavy,

polohlasem hučí: „Divný svět!

Začarovaný to zámek pravý, –

najdeš maně leknínový květ,

ale v cestu náhle se ti staví

lysohlaví starci, baby šedé,

jako když se pavučina přede

po všech koutech tady, nade vším,

jak by ve snách prince čekali tu,

aby přišel v plápolu a třpytu

s čaromocným štítem, mečem svým,

princeznu by snící vysvobodil. – –

Kdo však ví, zda takový se zrodil?“

Zvolna bloudil mezi křovím. Líně

šavle ploužila se po pěšině.

Pod terasu došel. U stolu

ještě druzi byli pospolu,

ještě zvučel zpěv, a smích se prýštil,

ale hovor už se zvolna tříštil.

Valda vévodila jedné straně

(Závěta byl u ní), nevázaně

vtipy srší, klepy jízlivé,

anekdoty bujně šumivé.

U druhého konce hádka zněla,

politický hlučný rozhovor,

jakýs nekonečný rvavý spor,

jako by se vlákna rozvíjela.

Právě přišel baron. Zmužile

ihned vrh se mezi politiky,

do té plané hádky zběsilé,

bil se hned a srážel protivníky.

Ah, byl věru v divném rozmaru!

Jeho vtip kol všechno pálí žhavý,

vztek a vášeň druhých jen ho baví

a ta hádka rovna nezmaru

roste, třeba neměla už hlavy.

Venouš Vávra ve svém živlu ploval,

do široka plány rozvinoval.

Za kotoučkem dýmu šedivým

baron zahleděl se. „Věříteli?“

s úsměškem pak pravil jízlivým,

„Snadno k cíli dojde, kdo je smělý!

a mne jakás touha pohání

uplatnit i svoje nadání.

Škoda, nechat hřivnu takou stlíti, –

v Čechách možno snadno slavným býti,

a já rád se také pobavím!

Přichystám si trochu silných hesel

a do šraňků rovně vstoupím vesel,

před národ se hrdě postavím.

Do prsou se budu statně tlouci,

vystřikovat kolem krev svou vroucí,

všechna srdce v plamen rozžhavím!

Můj nebožtík slavný strýček jeden

svatou láskou k vlasti rodné veden,

pod meč katu sivou hlavu dal.

Já – krev jeho – v Němcích na nádraží

(hrdinství to samého mne blaží)

o lístek jsem česky požádal.

Nevěříte? za den budu rekem,

klonit se mi budou s mnohým vděkem.

Věru vím, že čím kdo slaboch větší,

tím má raděj radikální řeči!“

Odpor vzkypěl kolem do kola.

Ušklebil se baron: „Jaké křiky?

zdaž ten hlahol pravdu udolá?

Jsme tu přece v zemi romantiky,

v zemi, kde nás i v poledne straší

utopie dávno odbyté,

v roztomilé drahé vlasti naší,

tam kde v židlích starých ukryté

testamenty věku půl se tají,

a kde velké štědré odkazy, –

ach to, věřte, v duši zamrazí! –

v pouhý dým se časem rozplývají.

Brr! mne v skutku mrazí, při sám Bůh!

večer už se hlásí, chladne vzduch,

přes trávník se táhnou vlhké stíny.

Nu, což? konec, páni! Utracen

zase jeden mladý jarní den!“

Hovor kolem z nenadání stich,

ostře zlomen dozněl bujný smích.

Na západě v dáli za houštím

nebe zářným plamenem se vzňalo,

v listí mladém nad hlavami jim

pozlátko se třpytné nachytalo – –

Ach, tak zase odletuje den,

padá kamsi do tmy – utopen!

Chlad večerní z nenadání zadých

ve stín stromů i do prsou mladých.

Humor zatuch, – teskná nálada,

jako když sem blínu napadá.

Kolem sesmutněla zahrada.

Jen ty stíny zamlklé se plazí,

protáhly se, houstnou, v duši mrazí.

A dne hasnoucího tichý žal

kroužek mladých hostí rozehnal. –

Bílou cestou do zčernalých polí,

(jak tam neveselo v šeru je!)

koleska se hbitá vzdaluje.

Prach se zvedá pod lehkými koly,

jiskry vydupaly podkovy,

Valda rozmazlená jako dítě

otěž vzala z rukou bratrovi,

švihla bičem, koník vzdorovitě

hodil hlavou, však jej zkrotila

bez milosti ručka spanilá.

Letí cvalem, bok mu kryje pěna. –

Zasmála se Valda zveselena:

„Nu což, bratře? nějak zamyšlen?

s lítostí snad vidíš hasnout den?

Ale, drahý hochu, vysvětli mi,

co tě vábí v onen pustý dům,

k roztomilým našim sousedům?

Lidé od včerejška! Mezi nimi

občanská mi ještě páchne ctnost,

časem začpí trochu sedlačiny,

před oči se vtírá vzdělanost

a za nehty proužek černé špíny.

Haha! Šlechta ducha! Gézo, slyš,

což ty vskutku se tam nenudíš?

Mně to nudné vše a smutné zdá se,

starý dům v té opršelé kráse,

jak by ztratil živou duši svou,

teď jenom tu chladné stěny jsou

a v nich po všech koutech domýšlivě

na rtech úsměv hloupě blažený

všeho kol se dotýkaje chtivě

už se uhnizďuje parvenu!“

Baron mlčí. A tím veseleji

v ticho polí zapadá smích její.

S dutým třeskem letí koleska,

po křemenech jiskry vyšlehují.

V šeré výši právě zažehují

ruce duchů světla nebeská.