III. Na Kahlenbergu.

Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat

koberec travnatý svěží,

a město obrovské jak žena luzných vnad

tu na něm zhýřile leží;

vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena

a k bokům mohutným splývá jí,

z pestrého živůtku zří ňadra obnažena

a volným dechem se zdvihají,

je šperky poseta, jichž záři míhavou

zřít možno, kam až zrak stačí,

a jednu ruku má složenu pod hlavou

a druhou v Dunaji smáčí,

před leskem blankytu své svůdné mhouří oči,

jich žár se kryje v řas líný stín,

a mlha průsvitná se kol ní vine, točí

jak lehký modravý musselin...

A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený,

k severu obracím zraky,

tam v dálce našedlé tkví moje kořeny

za lesy, horami, mraky.

Ó moje otčino, je to tak divný cit,

jenž hrudí člověka chvěje,

když oko hledá tě přes vrchů modrý štít,

a rty si zavzdychnou: kde je?...

Ó moje otčino, ne tam, kde vřava denní

a bombast žurnálů a fráse bez citu

tvou bytosť tahají v sobecké zápolení

a jméno tvé si píšou do štítu –

ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví,

kde člověk v cynika vzroste,

ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý,

vzdechy a steny tvé prosté –

zde chápu: – – – – – – – – – –

Země má, co je ti společné

teď i v tom minulém čase

s tou sudbou ženy té zde klidné netečné

v své líné, zhýřilé kráse?

Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře,

ne úcta, ne přízeň laskavá –

jen cesta z Dürnkrut*) až k naší Bílé Hoře,

široká cesta ta krvavá!...

A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech

rostlo a roste a kvete,

jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech

v rozkošný osud ti plete...

Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro sténá,

sem v plné síle vždy zaletí,

a každý nerv, jak struna udeřená

musí se ozvěnou zachvěti!

Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů

a v dobách starého zákona –

chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu

lví hlavu siláka Samsona.

On, obr, před nímž třás se celý její rod,

vedl si jak hloupé děcko,

hladil ji, mazlil se a líbal o závod

a žvatlal, co chtěla, všecko,

pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný

ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý,

pak ani necítil, že už je přivázaný

a že mu nůžky jdou do hřívy...

Jak děsně zaťal rty, jak krev mu stříkla z nich,

co v nitru vřelo mu asi,

když procit bezmocen ve středu vrahů svých

a na zemi zřel svoje vlasy!

A když pak městem šel, terč posměchu a lání –

ó jak ho hořkosť as zžírala:

i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni –

šla za ním, by se mu vysmála!

A zrak mu vyloupli a jako otroka

luza ho do mlýna hnala,

a městem jásot zněl a jako divoká

milenka jeho se smála!...

Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď

provanul žhavou mou duší...

A hledím k severu na mlžných vrchů zeď,

tam, kde tě srdce as tuší...

oh, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí,

z nich vstává lví hlava bez očí – –

jak otrok ostříhán, on, volný hrdý kdysi,

tam v mlýně otročí, otročí...

A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý musselin

půvabnou ženu zde kreje –

chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí,

ona však směje se, směje...

Ó přišel pomsty den po létech ponížení

a prosbách, modlitbě tesklivé,

lvu hříva narostla a poznal v rozželení

ty všecky zoufalé hříchy své:

byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám

a zády opřeli k sloupu,

a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám,

a divým posměškům troupů –

tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou,

mohutné sloupoví chrámu jal,

a výkřik zděšení se rozleh’ klenbou tmavou,

lomení ruk a noh marný cval

a rána hromová – – a trosek hora je

z té stavby veliké... Dalila, kněží,

Samson i cizáci v krvavé masse zde

zasuti, zničeni leží...

ó jistě musila to smrť být vábivá,

z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu:

když už nic jiného, než umřít, nezbývá –

ať mrou též upíři spolu!...