III. Nad horami oblakové

Nad horami oblakové

slétají se v sněm,

v zdobě zlaté, purpurové,

v rouše bělostném.

Nebem krouží jako víly,

když se sejdou v ples,

jako by se vůní spili,

kterou dýchá les.

Jednou jeden zamračený

připojil se k nim,

šat a závoj nezdobený

svitem slunečním.

Zahřímal a mračil čelo,

z oka sypal blesk,

a v mžik celé nebe hřmělo

jemu na potlesk.

Bouřně smlouvali se spolu,

slavně radili,

na konec pak proudy dolů

deště vylili.

A tak rozešel se v míru

oblačný ten sněm,

v ústech každý plno chýru:

jak skropili zem!