III. Nad hřbitov zmlklý soumrak šerý pad',

Nad hřbitov zmlklý soumrak šerý pad',

jak rouška jemná ze šedivé příze,

a lány jeho v cypřišové říze

hleděly teskně kamsi na západ,

kde haslo slunce koupajíc se v krvi,

jež rozlila se temnem po mraku.

A nad hřbitovem v němém soumraku

volání sýčka rozleh' se zvuk prvý.

Tím skřekem drsným ze sna probudil

setlelé kosti těch, kdož kdysi žili,

jež k odpočinku tady uložili,

by vzali lidem společný všem díl.

A vstali všichni podobni druh druhu –

Úsměvem stejným dásně šklebili

i ohyzdní i kdož se líbili

a chodili tu po hřbitova pruhu,

kde na zdi k zemi nachýlené stál

ten, kterýž vládne od věčnosti – Osud

a na kostlivce pozor dával posud,

by chuďas pod mramor se nedostal.