III. Narkosy.

Trav hořká zeleň zbledla v bělosť chorou,

barevné květy uschly v tón jak ze skla...

Po prudkých žárech slunce záře lesklá

mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.

A těžký vzduch pln miasmů a puchu

se třese v nudě ulic prázdných ruchu,

v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,

jež modře plají, v tvrdých záchvěvech

much bzukot víří dlouze, rozechvěle.

A omámen a mdlý a v narkosách

na mozku oheň, na rtech hořký prach

a tíhu, tíhu cítím v celém těle...