III. Návrat z vyhnanství.

Vítězný se vrací Cid

v Cardeňu k svatému Petru

z válek, které slavně vedl

s Maury ve Valencii.

Břeskný pozounů zní hlas,

hlásající, že se vrací,

ale nad vše slyšeti jest

Babieçy plesný řeht.

Mnich i opat vyšli z bran,

přivítat jej, pějí žalmy,

blahopřejí všichni Cidu,

který s koně sestoupil.

Dříve nežli vkročil v chrám,

do ruky vzal prápor svatý,

a tak začal hovořiti,

ztichla vřava lidu v ráz.

„Vyhnanec já země své,

svatý chráme, odsud vyšel;

bych tě navštivil, se vracím,

cizinou byv uvítán.

Alfonso král vyhnal mne,

v svaté Gadey že chrámu

nutil jsem jej přisahati

přísněji, než on sám chtěl.

Lidu zákon velel tak,

já jej v ničem nepřekročil,

já jen jako věrný vasal

krále chtěl jsem očistit.

Kastilčané závistní!

Špatnou odměnu mám od vás,

za obranu mého meče,

který zvětšil vaši říš!

Vizte, zde přináším vám

novou říš a tisíc hranic,

rád vám svoje statky dávám,

ze svých vyžente mne hned!

Cizím mohl bych je dát,

mrzkého však toho skutku

nejsem schopen Roderigo

z Bivaru, Cid, Kastilčan.“