III. Ne mladost jará, výslunná a zpěvná...

Ne mladost jará, výslunná a zpěvná...

To jaro nebylo, – den podjesenní,

jak dítě chorý v nedomřivém chvění,

jímž v těle mrazí bolest bezúlevná.

Mě hlídal život – chůva bezúsměvná.

Je do skoku, – jí stará žluč se pění,

je do pláče, – hned výsměšně se cení,

a metlou mrská necita vždy hněvná.

Mně jara nedala, jen podzim šerý.

Ba ani v něm se těšit nedopřeje

mi slunným sněním v chladné podvečery.

A mně se stýská, když jdu mimo pole,

kruh pasáků kde u ohně se hřeje, –

rád zasedl bych k pohádkám v jich kole.