III. Nevím, co se rozhněvaly

Nevím, co se rozhněvaly

Slunéčko a země, –

Slunéčko své žhoucí paly

Skrylo za hor témě.

Zem pak zahalila v sněhy

Krásy své a vnady,

A v srdéčku místo něhy

Uhostila chlady. –

U mne a mé sladké děvy

Na dni do nejvíce

Čítají se lásky hněvy,

U nich – na měsíce.

Od počátku listopadu

Až po jarní dobu,

Živila zem lásky zradu

A slunéčko zlobu.

Posléz, nechtíc toho vření

Déle snášet muku,

Dobré slunko k udobření

Dalo zemi ruku.

Vystrčilo svou hlavičku

Přes lesy a skály:

A ve stuhlém země líčku

Rychle hněvy tály.

A čím plamennější líce

Bralo slunko na se,

V bývalé se víc a více

Zem jevila kráse.

Už tu zřel-bys, jak pomněnky

Jejích krásných očí

Láskomluvné dva praménky

Sladkou vláhou mocí.

A jakých jen v nebes ráji

Oko zírat může,

Na sličné jí tváři hrají

Lilije a růže.

Posléz tím je země vítá,

Že jak pro milence

Z ostatních mu kvítků splítá

Milohezké věnce.

A to ve mně budí víru,

Že čím delší hněvy,

Tím se milostnější v smíru

Úkazové jeví. –

Milé slunko! přec pak zcela

Vzdej se zemi-krásce,

Aby zima vymízela

V životě i lásce!