III. NOCI V JIHU.

Spit vlastním kouzlem v mlze na průplavě

jak ve dřímotě utkvěl měsíc bílý,

než poslední se hvězdy objevily,

v nach východ vzplál jak v roztavené lávě.

Slyš! z dvora fontan pláče usedavě...

Kdes na laguně serenada kvílí,

a všecky vůně Orientu chýlí

mé umdlené rty k tvojí krásné hlavě.

Jak hvězdy na tě záři tichou lijí

a luna svých tě halí do lilijí,

jsi z dálky rovna snící Titanii,

neb Venuši, jež vstala z mořské pěny,

zrak ještě z pola božstvím ozářený

a z pola vlhký nahou krásou ženy.