III. Od dvou do tří.

Ta chvilka krátká, odpolední,

jež kyne v parku tichosti,

ty dítě nevíš, od dne ke dni,

co působí mi hořkosti!

Ty přijdeš, andílku můj vážný,

však jak ten pohled zamrazí,

když s tebou, jako duch tvůj strážný,

tvá přísná matka přichází!

V ní dávno shasly mladé žáry,

líc mnohá vráska pokrývá,

je rozumná jak mudrc starý

a jako Argus bedlivá.

Jí v líci stopy dávné krásy

a rysy podobné tvým zřím,

jak trpko mi, že ona asi

tvým obrazem je budoucím!

Ten její pohled zatlačuje

mi každý zápal v srdce krov,

a s námi na posměch jen snuje

řeč plnou nudných, všedních slov.

Já denně dím, že prospěšno je

si po obědě pospati,

ji k zívání řeč nutí moje,

však od procházky nezvrátí.

A marně duch můj nové sítě

na bdělosť její napíná,

vždy odvede mi tebe, dítě,

když bije třetí hodina. –

Co platno mi, že mohu stříci,

jak hlava tvá se otáčí –

zná často pohled mnoho říci,

však pohled lásce nestačí.

A naše láska býti může

tou nejkrasší, již hostí zem –

jest pro nás, drahá, jenom růže,

k níž přivoněti nemůžem.