III. Oh, mnoho, mnoho se změnilo

Oh, mnoho, mnoho se změnilo

v tom městě starobylém!

Ký div! Vždyť celých dvacet let

v pochodu přešlo tu čilém.

Ba, dvacet let, co naposled

kráčel jsem těmito místy! –

Dnes dojat, v knize vzpomínek

zažloutlé obracím listy...

Tu mnohý starý teď křísí se děj,

i leckterá episoda –

oh, šumná vy léta studentská,

škoda vás, věru, že škoda!

Škoda těch mladých, smělých snů

a vidin duhotkaných,

škoda těch křídlatých illusí,

bůhví kde pochovaných!

Škoda vás, verše, jež navěky

neznámy budete světu! –

Oh, dávno už, braši, popel je

z těch vašich ohnivých vznětů!

Škoda vás, první vy polibky,

kdes po tmě, ve průjezdě,

kdy ke každičké děvušce

vzhlížel jsi jako k hvězdě!

Oh, kde ten romantický věk,

čas prvních tanečních kroků,

a prvních čamar a rukavic,

a prvních lásek a soků!

Kde jste, vy písně, zpívané

pod okny, při měsíčku –

vy sliby a přísahy plamenné?

Čas zhasil vás – jak svíčku!

Kde jste, vy zapadlé hospůdky,

tak milý byl šerý váš koutek!

Zvlášť krčmář, kde dával „na křídu“,

a dcerku měl, jak proutek.

A jiná ti vzpomínka rozvíří

dávný prach školských síní,

a nejeden nebožtík profesor,

jak fantom straší tě nyní –

Ukazovákem hrozí ti

a pětkou nahání strachu –

Jen straš si – však jsi pouhý stín,

ty starý, brýlatý brachu!

Ba, s těmi pány z kathedry

nešlo to vždycky hladce.

Dnes dávno všichni mrtvi jsou.

Requiescant in pace!