III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.

Paní, vysmála jste se mému nadšení.

Ne zcela snad, – a přec mne to bolelo.

Kdo, myslíte, lépe vás ocení,

kdo laur skvělejší vloží vám na čelo,

než ctitel samoty, přítel chvil stichlých?

Vy zlehčujete se a maskou halíte se,

vy, která každým veršem krvácíte,

svůj verš snad cetkou nazvete, jenž na bláznově čepici se třese?

A komedií že je vaše bolest, díte?

Což nejsem hoden, byste pravou tvář mi ukázala?

Vím, neznáte mne, tím se konejším

po vašem výsměchu. Však já znám dobře vás,

o vašich bolestech, má paní, dobře vím,

i o červáncích, jimiž západ teskně shas'.

A každá bolest vaše rve mi duši.

Jdu cestou vaší, květy vaše zvadati jsem zřel,

a na kamení stopu krvavou jsem slzou smyl.

Já chvěl se úzkostí, když dech vám docházel,

a bezmocně si pro vás srdce zryl.

Zda mohu tušit jen, kde hranice je vaší síly?

Dost dlouho divákem jsem smutným byl –

dnes zachtělo se mi, vám, paní, říc',

že s vámi z trpkých pramenů jsem pil

a na skráních jsem nosil štvaný pohled vašich zřítelnic.

Je hříchem smělost má? Tož, prosím, snažte se mi odpustit.