III. PANU ZIKMUNDU BOUŠKOVI, knězi Benediktinu, kooperátoru v Machově v Čechách.

Ty Bratře, stoje, ruce spínáš v sebe,

a roztoužený zrak Tvůj zírá v nebe;

rci, kteraký to váže Tebe zjev,

že stavila svůj běh v Tvých žilách krev?

Ty stojíš – – živá mramorová socha,

v čem zbožný duch Tvůj líbezně se kochá?

Co poutá těla Tvého hled i ret?

Snad duch Tvůj vzlétnul v jiný lepší svět?

Což nezní Tobě slovo moje v uchu,

mluv, co se děje v tom Tvém jatém duchu?

Proč v rajské výšiny Tvůj vniká zor?

Snad zaznívá Ti ve sluch pěvců sbor? – –

Až vložil jsem mu ruku na rameno

a zvučně vyslovil jsem Jeho jméno,

pak teprv zachvěl se a Sebou hnul,

a z hluboké si hrudi oddechnul.

Ty příteli můj dobrý po mém boku?

Čtu otázku v Tvém udiveném oku:

„Kde mimo tělo prodléval Tvůj duch?

Proč službu Tobě vypověděl sluch?“

„Tam nad oblohou modrou převysoko

zřel duch můj věčně, vševidoucí oko,

mou duší rozechvíval mocný žas,

já zázračný jsem s nebe slyšel hlas:“

„Tvá dobrá duše neplniž se bázní,

když pomluva z úst soku Tvému zazní;

já smutné jeho poblouzení znám

a časem světlo v temný zrak mu dám.

Pak změkne srdce jeho zatvrzelé

a zmizí vrásky na trudném mu čele;

z úst zpupných ztratí nelásky se jed

a slovem lásky znít mu bude ret.

On v pšenici své pozná jílku símě,

on s beder shodí zlého ducha břímě;

svou vinu počne bolnou slzou mýt

a dobra bratra v Tobě bude ctít.

Zví, že jen z lásky díla zdar se rodí,

že sobstvím sobě, svému dílu škodí;

Ty v záslužné Své práci neklesej

a v klidné duši navždy zaplesej.

Ty miluj bratra ve Svém nepříteli,

jak svatosvatý zákon Tobě velí;

by žaly Tvé i jeho utichly,

ten obrat modlitbou Svou urychli.

Jen svorní bratří množí slávu Boží

a na vinici Jeho mýtí hloží! – –

Jen láska prospět může národu

a zjednati mu pravou svobodu.

Patř na přátely kolem Sebe vůkol

a snášej křivdy tiše, plň Svůj úkol.

Kdo pokoj svatý bratru poruší,

ten Kainovu má známku na duši.“

„Ty’s trval v tvrdých bročků dešti hrubém

a na skále Jsi nepodvratným dubem;

však nejsi „Sám, – – viz kolem věnec lip,

jež chytí, vrátí soku každý šíp.“