III. PÍSEŇ ČÁPŮ.

Klap, klap!

To ťuká na okap;

hle, z roztavených horských sněhů

hřmí ručej u divokém běhu

bez břehu

jak démantový slap.

Klap, klap!

Fialky, kam jsi šláp’,

zří u starých zdí modrým okem,

jich vůně s tebou každým krokem;

skal bokem

mech sivý tkví se nad hedváb’.

Klap, klap!

Jsou strouhy perel žlab,

a v slunci svítí stříbrem řeka,

ve mlýně, v rákosí kde vtéká,

kdos čeká

let náš, jež neocháb.

Klap, klap!

Svit blaha v matky úsměv skáp’

a zvolna o polední chvíli

náš pár se v staré kolo chýlí

nad bílý

mlýn čnící z vrb a na řeřáb.

Klap, klap!

Ve zpěvný koncert žab

se kolébavka matky míchá

nad děckem, jež v snu sladce dýchá,

a z ticha

takt z výše klektá čáp.