III. Píseň emigranta.

Jaký mne to schvátil cit?

Neměl jsem přec odejít!

Žil jsem, pravda, život v trudu,

v potu oral rodnou hrudu –

Bože, víš, však dím to v studu:

Nelze, nelze zapomnít!

Rodná střecha, stará ves!

Tam ten úvoz, tam ta mez!

Dostává vše náhle ruce

a mne táhne k sobě prudce,

jak mám obstát v této muce,

věčný Bože, odpověz!

Můj ten žita, řepky lán...

Komu má být zaprodán,

cizákovi nebo židu?

Prsť ta pila moji bídu,

já ji prodal za hrsť klidu –

Musím jít, kde cizí pán.

Ó vy trámy zčernalé

mojí chaty zvětralé

a ty sade s planou hruší,

kdo to chápe, kdo to tuší,

jak jsem vykrvácel duši

v trýzni kruté, pomalé!

Matky mé tam mohyla

v nový květ se odila

na hřbitůvku sešlapaném...

A my jdem – kde jenom stanem?

Naším hodem každým ránem

dědů stará postilla.

A ta bible Kralická,

kterou duše mladická

zpíjela se, zpět mne volá,

pod panská se vrhnout kola,

doma zůstat – dlaň nechť holá,

síla v ní jest nadlidská!

Měl jsem trpět raději,

sílu hledat v naději,

na oteckém umřít lánu,

zaslzet si každou ránu!

Však již vnuci mí vstříc ránu

píseň síly zapějí!

Teď to cítím, teď to vím,

co lán dědů není mým,

co jsem ztratil, co jsem prodal,

co červ pochyb v srdci zhlodal!

Kdo však dí, že jsem se podal?

Umru s přesvědčením tím!