III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (I.)

V to solidní, mrtvé město,

hasnoucí zvolna při západu slunce,

blýskající okny do zeleně parkánů

za podzimní zemité vůně

Cizinec mladý vkročil.

Po setmělé navigaci,

kde od kůlů černých hleděly nehybné lodi

na hroty věží,

Cizinec tenkrát přišel...

Zde kdysi byl zrozen

syn tuláka, vystěhovalce,

jenž před léty dávnými s ženou

tu marně útulek hledal,

za hrozných útrap a bídy...

A sotva že počali žíti,

již občanům bohabojným

se záhy tak prozradili

ti potulní přistěhovalci:

že dětmi jsou ruchu

a světla a slunce

i odvahy, plánů a víry

a neukojené touhy, jež chvátá

výš, nad nízké domky ulic...

To nesneslo solidní město...

Pak stalo se: Cizinec mladý

tu narodil se... a zmizel...

Táh’ za karavanou bídy

širokým, bouřícím světem,

za zkouškami klamného žití...

Oh, karavana bídy jde světem, překrásným světem,

na obrovských paloucích travnatých bdí její kouře...

Jsou pohledy s výší do nížin, večery lákavé, hvězdné,

však při hladu strašném...

Ze samot a hájů volají práci a barvy planou,

měst neznámých život jímá po činech úžasnou touhou,

však při hladu strašném;

jde Cizinec, roste a sílí, syn světla, vzduchu a slunce,

však při hladu strašném...

Tak vyrůstá v noci a v dny, tak v trpké vyrůstá roky

syn ruchu a světla;

teď volný muž činu se po létech vrací

do rodného města...

V to solidní mrtvé město,

hasnoucí zvolna při západu slunce,

jež blýskalo okny do zeleně parkánů

za podzimní zemité vůně

Cizinec mladý se vrátil...