III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (III.)

Byl mlád

a jasných barev měl oblek...

Bez allongeové paruky,

hned procházel za rána město.

Park povadlý, náměstí dlouhá a zdivená,

figurky podezřívavých otců

a zjitřené novotou dcery

a synové před svými krámky

si Cizince prohlíželi...

Kam kráčí Cizinec snědý?

A v který dům vejde

a na kterou pohlédne ženu

a koho osloví nejprv?

Kam půjde, čeho si žádá?

Proč přišel, Cizinec snědý?

Jde Cizinec zamyšlený

a nepromluví v den prvý...

Své ruce zkřížené na zad

prochází podzimním hájem

i miniaturním parkem...

Nad hřbitovem dumá dlouho...

Snad nápisy smyté řeší

pod černými ostružinami?

Pak z brány cos vyčítá, smutek

jakýchsi rejtharských časů,

jež jedinou byly slávou

a poslední města chloubou...

Jsou jati tou pozorností

hle, zdá se, otcové města...

Leč nikdo se neosmělí...

Pak odchází, v divném snění

na odlehlá, smutná místa;

nad parkány topoly šumí

a v louce se klikatí potok

s vrbami nakřivenými...

Oh, znepokojení těžké

po městě se rozletuje...

Ne, že by snad bylo svědka

dob dávných, kdy otec tu hledal

a nenašel útulku kdysi...

Též nikdo si nevyčítal,

že ublížil člověku ruchu

a odvahy, plánů a víry,

tož otci Cizince toho,

jenž procházel nyní město,

je soudil a pozoroval...

Leč znepokojení rostlo:

všech novot se občané báli.

Všech cizinců pátravých příliš

a buřičů všech... A nejvíc

se báli dát schovaný peníz

za nevyzkoušené věci...