III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (IV.)

A Cizinec hledí, pátrá...

Šat exotický, krok pevný...

Jak zatrpklý pohled se mění

čas po čase v záhadný úsměv:

oh, někde již jistě viděl

ty nizoučké vjezdy a práhy.

Za okny u stavu pracujícího tkalce

u vymírajícího stavu,

i toho kamnéře viděl dřímat

za stromy, jež svítí první zelení,

i toho krejčíka pitvorně se klonit,

i kupčíka vyhlížet z krámu,

tu bigotní starou dámu

potřásat růžencem v slunci...

Však neví už, kde to bylo,...

zda před léty otec v trpkých

to kreslil epištolách?

Či v životě minulém kdysi

žil takový nehybný život

v bezvětří zapadlých krajů,

za neproniklými lesy,

za horami neprostupnými?

To všecko mu bylo tak známým,

tak příslovečným, jak tisíc

měst jiných, jež viděl dřímat

ve středu své ubohé vlasti...

Bez činů romantika,

v zdech zvětralých privilegia,

jež hynuly s roky...

Dlí přeslavní konšelé u džbánů,

co nad piškotovými dorty

se ženy potěšují...

Jdou roky...Skrz prejzy teče

do prázdnících se džbánů...

Zdi pukají solidních domů,

snad divokým žalem

nad přešlými stoletími,

však prázdně dunícími...

Zde jedli, modlili se,

zde množili se a jedli,

a modlili se a množili

a umírali a jedli

a pili a množili se

pro jakýsi cizí prospěch,

pak umírali,... tak věčně...

Snad pracovali tu také.

Leč nikdo té neuzřel práce...