III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (V.)

Syn ruchu,

syn slunce a vzdušných prostor,

od mládí v života vírech,

jenž krvácející měl srdce

i něhou i mužnou silou,

když v noci zamyšlen stanul

nad městem, jež umíralo,

tu pohřební píseň slyšel:

O miserere, o miserere,

ó běda kraji, jenž vymřel...

Nad zakřiknutými domy

to zpívalo hrobovým tichem:

o miserere, o miserere...

Mdlí, neodvážní a skromní

se vyloučili z žití...

Zde výmluvně příliš mlčí

poušt Evropy naivně krásná...

Schne tráva, by otroci její

si měkčeji podestlali

za hladových dnů a nocí...

jak rostou tu sosnové lesy:

všem lidem tu třeba již rakví...

Na miniaturních polích

jen urodí se, co možno

za doby mdloby a smrti...

O miserere, o miserere,

o miserere...

Leč nádherné – jsou tu – dvě věci:

Tož pohřby, a slunce západ...